Vážení, tady končí veškerá sranda. Žumova maminka, kteroužto přezdíváme paní Eva, mi řekla, že jí mám tykat.

Ono se to stalo už nějakou dobu zpátky, ale protože jsme chvilku potom s žumem odjížděli, pustila jsem to z hlavy. Jenže teď máme jet zase na návštěvu a mě jímá hrůza. Co mám sakra dělat?

Tož jí tykej, ne? No jasně, to se vám řekne. Už vám někdy nabídl tykání šéf? Nebo učitel? Nebo rodič vaší drahé polovice? Jestli ne, jen počkejte, až se vám to stane. Ona to není žádná legrace. Mně už se staly všechny tři situace a docela se mnou zamávaly. To přece nejde, jentak začít takovým lidem tykat! Takovou poctu si člověk musí v bolestech odtrpět.

Osobně se s tím vyrovnávám následovně:

Tak jsem to měla s jedním vyučijícím. V prváku jsem ho potkala na bohemistickém večírku a měla jsem ho za studenta ne o moc staršího, než jsem já sama, a tak jsem mu přirozeně tykala (a přirozeně jsem měla v sobě pivo či dvě). O semestr později jsem zažila šok, když jsem ho potkala v roli učitele. A tak jsem plynule přešla do vykání.

Poznámka nad čarou: Přechod z tykání na vykání jde mnohem líp než naopak.

Pak jsme se zase potkali na nějakém večírku a on mi povídá: „My si tykáme, ne?“

Já: „Nó… Jo?“

Prý jo. A to byl kámen úrazu, protože mě zas už něco učil a mně bylo trapné v semináři před ostatními tykat učiteli, i když to je doktorand. A tak jsem se radši vyhýbala jakékoliv komunikaci, a když už bylo nutné něco říct, vyhnula jsem se přímému oslovení.

Trošku těžší to bylo, když jsem přišla na hodinu pozdě. To se u nás stává často, protože náš obor spadá pod dva ústavy a každý z nich sídlí úplně jinde, takže musíme během pětiminutové přestávky mezi hodinami přeběhnout půl Brna. Nojo, jenže teď si to představte: jdu pozdě, hodina je v plném proudu. Tak zaklepu, vejdu… a co teď? Mám prostě vrazit dovnitř a říct: „Ahoj, promiň, že jdu pozdě!“? To by mě hanba fackovala. Tak jsem vymyslela několik alternativ:

1. Vejdu, omluvně se usměju a s výrazem „nechci rušit, tak radši nezdravím“ zapluju do nejbližší lavice. Level trapnosti jedna.

2. Vejdu, řeknu „dobrý den“ směrem ke třídě, ve které ale nikomu nevykám. Zapluju do nejbližší lavice. Level trapnosti dva.

3. Vejdu, zamumlám něco jako „mhmm mmm“, z čehož by nemělo být poznat, jestli tykám, nebo vykám. Zapluju do nejzašitější lavice, protože je mi tak trapně, že se musím schovat. Level trapnosti tisíc.

Mimo hodiny s tím tykáním problém nemám. Ale takhle je to prostě divné.

U nás ve firmě si skoro všichni tykáme. Ne že by nám to někdo nařídil (to mi přijde lehce nablblé), prostě to tak nějak vykrystalizovalo a je to fajn. Máme ale pár lidí, kterým vykáme, mezi nimi byli donedávna všichni majitelé. Vykat pár lidem ve firmě mi nevadí, vlastně mi přijde docela fajn mít někoho, komu můžu vykat. (Tohle zní možná trochu divně…)

Každopádně před časem jsme měli grilovačku, během které jeden z majitelů (a zakladatel firmy) zahlaholil: „Heleďte, já myslím, že se za poslední dobu tahle firma docela posunula, stejně se k sobě tady všichni chováme jako kamarádi, tak si pojďme tykat!„

Následujících 14 dní pro mě bylo velmi náročných. Den co den jsem vymýšlela nové a nové pozdravy, ze kterých není poznat, jestli tykám, nebo vykám. Ne že bych mu tykat nechtěla, je pravda, že máme ve firmě takovou dost kamarádskou atmosféru, ale já si na tyhle změny hrozně těžko zvykám.

Napíšu vám, na co jsem přišla, pokud jste v tomhle ohledu asociálové jako já, bude se vám to hodit:

Zdravíčko!

Dobré ráno!

Brýtro!

Hezkej víkend! (To jako místo na shledanou.)

Jojo, taky! (Reakce na „ahoj, měj se!“ při rozloučení. Je potřeba se u toho tvářit, že máte fůru práce, aby to neznělo tak divně.)

To je dneska hezky, co? (To jako že vůbec nezdravím. Hodí se pro případ, že se nečekaně potkáme v kuchyňce.)

No teda, já bych spala! (Pro stejný případ, použitelné jen ráno.)

A nezdravili jsme se už dneska? (Pro případ, že druhá strana pozdraví a vy nevíte, jak honem zareagovat.)

Každopádně časem jsem si zvykla, i když jako poslední z celé firmy. Teď už je to fajn. Zaplaťpámbu, další trapné pozdravy bych už nevymyslela.

Tohle je případ paní Evy, tady totiž bude přepnutí na tykání nejtěžší. Achjo. A jelikož je paní Eva tak trochu žum (znáte to, krev není voda), už mě s tím vykáním zvláda, jak říká žum, potrollit. Byli jsme všichni tři v obchodě a já žumově paní máti povídám:

„A čočku máte?“

A ona na to: „Jojo, to my máme.“

Heleďte, tohle si budu pamatovat. Až si jednou naše děcko přivede domů drahou polovici, přesně tohle na ni vyzkouším.

Jak to máte s vykáním a tykáním vy? Dělá vám problém některým lidem tykat, nebo byste vykání úplně zrušili?

Mimochodem, věděli jste, že „you“ v angličtině je vlastně od původu vykání? Bylo to zájmeno pro množné číslo, to zaniklé bylo jednotné. Takže si Britové, Američani a tak vůbec vlastně všichni vykají.

Žijte blaze a ahoj na Facebooku! (Nebo na Blogru, jak je ctěná libost.)