Víte, že v Chorvatsku žije početná česká menšina? Nejvíc z nich je ve městě Daruvaru a okolních vesnicích. A právě tam jsme vyrazili se spolužáky z brněnské bohemistiky. Slyšeli jsme, jak zní čeština, která se od 19. století vyvíjí mimo domov, a viděli jsme, jak čile funguje kulturní život tamních krajanů. Taky jsme od chorvatských Čechů zjistili, že pro Chorvaty je čeština evropský jazyk. Řeknu vám, že to by měl zažít každý bohemista.

A protože je mi jasné, že do Chorvatska jezdíte akorát k moři, něco vám o Daruvaru povím, chcete? Jasně že chcete, bude to prima. Pojďme na to!

Daruvar je městečko ve vnitrozemí Chorvatska, které má (podle tety Wiki) asi 9000 obyvatel. Má dlouhou historii, za jeho lázněmi jezdili už Římani, ale o to nám teď nejde. Nám jde o Čechy, žejo. Ti do Daruvaru a okolí přišli v 19. století, kdy bylo tohle území kvůli válce vysídlené a bylo potřeba ho dát trochu do richtiku. V Čechách a na Moravě bylo lidí jako mravenců a byli známí jako pracanti, a tak se jim dostalo pozvání na území, které dneska patří Chorvatsku. Tenkrát to byla jedna monarchie, takže to nebyl problém.

Češi začali v Chorvatsku stavět a pracovat. V Daruvaru postavili pivovar, který dodnes funguje a je (prý) nejstarší na chorvatském území – Staročeško. Místní si ho pochvalují a prý se s ním známější Ožujsko nebo Karlovačko nedá srovnat.

V minulém století si Češi v Daruvaru zřídili školu i školku, česky se vyučuje i na tamním gymnáziu, i když jen některé předměty. Funguje tam Svaz Čechů a dokonce Jednota, české vydavatelství a časopis. Udržují kontakt s Českou republikou, pořádají akce a setkání a snaží se uchovat si češtinu a češství jako takové.

Z moderní historie Daruvaru (a proto i české menšiny) musím zmínit ještě 90. léta, kdy v zemi probíhala občanská válka, místní jí říkají domovinská. V jejím průběhu kontaktovali Daruvarští Českou republiku s prosbou o pomoc, oprávněně se báli, že by už brzy nemuselo být v Daruvaru a okolí bezpečno. Česká strana nabídla pomoc, a tak skupina dětí a několika dalších lidí utekla před válkou k nám. Akorát tak včas, o dva dny později proběhl útok na Ivanovo Selo, českou vesnici kousek od Daruvaru. Místní na tu událost dodneška vzpomínají velmi živě.

Slyšet vyprávění o válce, která se odehrála poměrně nedávno, a setkat se s lidmi, kteří ji mají v živé paměti, bylo pro mě i moje spolužáky zvláštní. Pro nás je válka něco, co se dělo kdysi dávno, ale v Daruvaru a okolí jsou ještě teď vidět díry od kulek ve fasádách a místní dodnes vzpomínají na své blízké, kteří ve válce zahynuli.

Ale pojďme k něčemu veselejšímu: co jsme v Daruvaru dělali my? Většina mých spolužáků odučila několik hodin na základní škole a gymnáziu, kde se snažili omladině ukázat, že čeština není mrtvý jazyk jejich praprarodičů, ale něco, co je živé, mladé, rozvíjející se a „cool“. A já? Já jsem se spolužačkami Lenkou a Markétou ždibíček přispěla k příštímu číslu Jednoty.

Lenka a já jsme dostaly ke korektuře rozhovor. Byla to pro nás úžasná zkušenost – Lenka pracuje jako korektorka a překladatelka a já se v práci k nějakým korekturám taky dostanu, ale tohle bylo něco úplně nového. Nešlo o opravování klasických chyb, které dělají Češi u nás, setkaly jsme se s konstrukcemi, jaké by nás nenapadlo vytvořit. Už před návštěvou Daruvaru jsme dostaly pár textů, abychom se podívaly, jak chorvatští Češi píšou. V nich mě zaujala třeba konstrukce „Starostka pokračovala uvádět…“ nebo „O Češích v Chorvatsku se stará…“

Daruvarská čeština je vůbec ohromně zajímavá – vlastně se liší mluvčí od mluvčího. Potkali jsme takové, u kterých byste nepoznali, že nejsou z Česka. Ale potkali jsme i Čechy, od kterých čeština zněla spíš jako chorvatština a až po chvilce bystrého poslouchání jsme poznali, že jde o češtinu. Tak jako tak je obdivuhodné, v jakém stavu se čeština tak dlouhou dobu v Chorvatsku udržela.

Stala se mi i docela vtipná situace. Přišla jsem na poštu a snažím se co nejpomaleji a nejzřetelněji vysvětlit, co chci.

Já: „Do-brý den. Jed-nu znáááám-ku, pro-sím. ZNÁÁÁM-KU. Na poh-led.“ Rukama maluju pohled a naznačuju razítko.

Paní. „Známku, chápu. Jak dlouho už jste v Daruvaru?“

Přišlo mi kouzelné, že se domluvím s Chorvatkou. A pak mi došlo, že to asi byla Češka. Na svou obhajobu bych ráda uvedla, že paní mluvila tak nějak chorvatsko-česky.

Fíha, nějak jsem se rozpovídala. Tak jen rychle, co ještě v Daruvaru mají?

Lázně – vyvěrá tam teplá minerální voda.

Okolo Daruvaru je fůra vinohradů, dělá se tam hlavně „graševina“, to je ryzlink vlašský. My jsme měli možnost tamní víno ochutnat spolu s výbornými sýry. A ještě blíž jsme se s graševinou seznámili jeden večer a… no, na to asi nechci vzpomínat.

Nedaleko od Daruvaru je Ivanovo Selo, nejstarší česká vesnice v Chorvatsku. Tam mají v kostele vymalované svaté Václava, Vojtěcha a Ludmilu a navrch tam najdete takový „skanzen“. Na místě nejstaršího domu, který se rozpadal, postavili nový, kde je etnografická sbírka.

Co vy, byli jste už v Chorvatsk
u? Kam tam jezdíte? A slyšeli jste už o tamní české menšině?

Budu nadšená z každého komentáře. Ještě nadšenější budu, když si lajknete mou facebookovou stránku Barborové příběhy. A úplně nejlepší bude, když článěk nasdílíte, ať se o Češích v Chorvatsku dozví i vaši kamarádi. Ahoj na Facebooku! 🙂