Náhodná osoba: „A co tak děláš ve volném čase?“

Já: „Nó, dost čtu.“

Osoba: „Fakt? Já taky! Minulý týden jsem si koupila deset knížek, haha. To jsem ale knihomol, co?“

Já: „Hm, asi jo. Já si naposled koupila Kratochvila, toho mám moc ráda.“

Osoba: „Aha. Toho neznám.“

Konec konverzace. Definitivní. A takhle je to pořád.

Ono totiž jsou dvě věci rád číst a rád číst. A je knihomol a knihomol a tihle dva si vůbec nemusí rozumět. A taky nerozumí. Ale vy mi budete rozumět, já vám totiž povím, jaké to je, být knihomol! Jestli se v článku najdete, budem kámoši, jo?

Lidé, čtěte! A nezapomeňte mi do komentářů napsat, jak to máte s čtením vy.

Jsem nervózní, když se mě někdo zeptá, co ráda dělám. Já totiž ráda čtu, což o sobě říká každý, takže to je jako říct, že nemám žádné koníčky.

O to horší to je, když se mi dostane reakce „Fakt? Já taky!“ a já vím, že tím dotyčný nemyslí totéž co já. Co mu na to mám říct?

„Hele, ne. Takhle to nemyslím.“

nebo: „Kamaráde, to je moc pěkný, ale já fakt hodně ráda čtu.“

Chápete, co tím myslím? Zaplať pámbu, že mám koloběžku. Protože na moje „Jezdím na koloběžce.“ nemůže nikdo odpovědět „Já taky, mám koloběžku značky Coelho.“ Aspoň doufám.

„Knížka se mi líbila, má pěknou obálku, akorát je v ní moc těch… jakože vojenských slov.“

„Knížka se mi teda ani trochu nelíbila, protože je psaná takovou jako nespisovnou mluvou.“

Uááááááááá. Jak? Proč? Kde? V jakém vesmíru? V jakém vesmíru je sakra možné, že si bytosti tohohle rázu říkají knižní blogeři a dokonce knihomolové?

V tom našem vesmíru. Je to smutné, ale je to tak. Jako „ta, co ráda čte“ z knižních blogerů šílím. Pravda, ne ze všech. Ale ono jich je TOLIK a TOLIK z nich plácá takovéhle pitominy. Jen si zkuste představit, že jste šéfkuchař nějaké suprčuprtrupr restaurace, fakt rozumíte vaření a pak na nějakém kulinářském blogu čtete:

„Ta bábovka mi nechutnala, protože byla z takovýho jakoby sladkýho těsta.“

Nebo: „Když nemáte vejce, tak tam dejte cibuli, protože ono to stejně nejde poznat.“

Občas bych si hrozně ráda s někým popovídala o knížkách, jenže ono to nejde, ať se obě strany snaží sebevíc. Studium literatury mě totiž naučilo všímat si na knížkách i jiných věcí, než je děj, a vůbec číst jiné tituly než běžní čtenáři. A pak moje rádoby rozhovory o knížkách vypadají takhle:

Já: „Tyjo, teď jsem četla fakt boží knížku!“

*Doplňte náhodného člověka*: „Fakt? A jakou? Taky dost čtu, tak jsem ji třeba četl.“

Já: „No, jsou tam dvě dějové linie. Ta první je příběh spisovatele, který píše tu druhou linii. Na konci se potkává se svou postavou z té druhé linie a ukáže se, že píšou svůj příběh navzájem a…“

Člověk: „A o čem to teda je?“

Já: „Jak jako o čem to je? Tam nejde o to, o čem to je!„

Člověk: „Aha.“

Já: „Ten antikvariát byl boží! Koupila jsem si spoustu pokladů!“

Kamarádka Lotte: „Vážně? Co třeba?“

Já: „No, mám tu Turbínu, pak Prezidentova vězně na hradě bláznů…“

Lotte: „Aha, to neznám.“

Já: „No… vlastně jasně. Taky bych to neznala, kdybych se o tom neučila.“

Zas Lotte: „Prostě to byla úplně strašná knížka a nedalo se to číst.“

Já: „To znělo docela zajímavě, jak že se to jmenuje?“

A tak je to furt. Děsím se dne, kdy dokončím školu, přestanu potkávat spolužáky a nebudu mít s kým o knížkách mluvit.

Vy neznáte mou spolužačku Lenku, ale Lenka je skvělá. S Lenkou jsme se jednou měly sejít s další spolužačkou Míšou a obě jsme na místo určení přišly o 10 minut dřív. Obě s knížkou v ruce.

Já: „Vidím, že jdeš dřív.“

Lenka: „Vidím, že máš taky knížku.“

Já: „Co si tady sednout a tvářit se, že jsme se nepotkaly?„

Lenka: „Super nápad!“

A tak jsme seděly vedle sebe, četly si a spokojeně se ignorovaly. Ó, to bylo skvělé!

Občas cestou do práce potkám v autobuse kolegy, ale tvářím se, že je nevidím. I své nejoblíbenější kolegy. Ale pšššt!

Coelho? Pche! Běžné komerční fantasy? Pche, pche! Červená literatura? Třikrát pche!

Takhle si chodím po světě a ohrnuju nos nad vším, co bych nečetla. Jenže i já mám svoje slabůstky: miluju bondovky a blbě se culím nad knížkou Pusheen: Já, košišta. A vůbec, ať lidi čtou, co je baví, hlavně když čtou, no ne?

Takže ze všeho nejhorší na tom, že vážně ráda čtu (dobré knížky), je fakt, že musím vydržet sama se sebou. S knížním snobem, pche!

Žijte blaze a lajkujte Barborové příběhy.