Jak je těžké míti fakt moc ráda knížky

Jak je těžké míti fakt moc ráda knížky

Náhodná osoba: „A co tak děláš ve volném čase?“
Já: „Nó, dost čtu.“
Osoba: „Fakt? Já taky! Minulý týden jsem si koupila deset knížek, haha. To jsem ale knihomol, co?“
Já: „Hm, asi jo. Já si naposled koupila Kratochvila, toho mám moc ráda.“
Osoba: „Aha. Toho neznám.“
Konec konverzace. Definitivní. A takhle je to pořád.
Ono totiž jsou dvě věci rád číst a rád číst. A je knihomol a knihomol a tihle dva si vůbec nemusí rozumět. A taky nerozumí. Ale vy mi budete rozumět, já vám totiž povím, jaké to je, být knihomol! Jestli se v článku najdete, budem kámoši, jo?
Lidé, čtěte! A nezapomeňte mi do komentářů napsat, jak to máte s čtením vy.

Vypadá to, že nemám žádné koníčky

Jsem nervózní, když se mě někdo zeptá, co ráda dělám. Já totiž ráda čtu, což o sobě říká každý, takže to je jako říct, že nemám žádné koníčky.
O to horší to je, když se mi dostane reakce „Fakt? Já taky!“ a já vím, že tím dotyčný nemyslí totéž co já. Co mu na to mám říct?
„Hele, ne. Takhle to nemyslím.“
nebo: „Kamaráde, to je moc pěkný, ale já fakt hodně ráda čtu.“
Chápete, co tím myslím? Zaplať pámbu, že mám koloběžku. Protože na moje „Jezdím na koloběžce.“ nemůže nikdo odpovědět „Já taky, mám koloběžku značky Coelho.“ Aspoň doufám.

Děsí mě knižní blogeři

„Knížka se mi líbila, má pěknou obálku, akorát je v ní moc těch… jakože vojenských slov.“
„Knížka se mi teda ani trochu nelíbila, protože je psaná takovou jako nespisovnou mluvou.“
Uááááááááá. Jak? Proč? Kde? V jakém vesmíru? V jakém vesmíru je sakra možné, že si bytosti tohohle rázu říkají knižní blogeři a dokonce knihomolové?
V tom našem vesmíru. Je to smutné, ale je to tak. Jako „ta, co ráda čte“ z knižních blogerů šílím. Pravda, ne ze všech. Ale ono jich je TOLIK a TOLIK z nich plácá takovéhle pitominy. Jen si zkuste představit, že jste šéfkuchař nějaké suprčuprtrupr restaurace, fakt rozumíte vaření a pak na nějakém kulinářském blogu čtete:
„Ta bábovka mi nechutnala, protože byla z takovýho jakoby sladkýho těsta.“
Nebo: „Když nemáte vejce, tak tam dejte cibuli, protože ono to stejně nejde poznat.“

O knížkách si asi nepopovídáme

Občas bych si hrozně ráda s někým popovídala o knížkách, jenže ono to nejde, ať se obě strany snaží sebevíc. Studium literatury mě totiž naučilo všímat si na knížkách i jiných věcí, než je děj, a vůbec číst jiné tituly než běžní čtenáři. A pak moje rádoby rozhovory o knížkách vypadají takhle:
Já: „Tyjo, teď jsem četla fakt boží knížku!“
*Doplňte náhodného člověka*: „Fakt? A jakou? Taky dost čtu, tak jsem ji třeba četl.“
Já: „No, jsou tam dvě dějové linie. Ta první je příběh spisovatele, který píše tu druhou linii. Na konci se potkává se svou postavou z té druhé linie a ukáže se, že píšou svůj příběh navzájem a…“
Člověk: „A o čem to teda je?“
Já: „Jak jako o čem to je? Tam nejde o to, o čem to je!
Člověk: „Aha.“
Konec konverzace.
Já: „Ten antikvariát byl boží! Koupila jsem si spoustu pokladů!“
Kamarádka Lotte: „Vážně? Co třeba?“
Já: „No, mám tu Turbínu, pak Prezidentova vězně na hradě bláznů…“
Lotte: „Aha, to neznám.“
Já: „No… vlastně jasně. Taky bych to neznala, kdybych se o tom neučila.“
Konec konverzace. Zase.
Zas Lotte: „Prostě to byla úplně strašná knížka a nedalo se to číst.“
Já: „To znělo docela zajímavě, jak že se to jmenuje?“
A tak je to furt. Děsím se dne, kdy dokončím školu, přestanu potkávat spolužáky a nebudu mít s kým o knížkách mluvit.

Kvůli knížce jsem ochotná předstírat, že nevidím kamarádku

Vy neznáte mou spolužačku Lenku, ale Lenka je skvělá. S Lenkou jsme se jednou měly sejít s další spolužačkou Míšou a obě jsme na místo určení přišly o 10 minut dřív. Obě s knížkou v ruce.
Já: „Vidím, že jdeš dřív.“
Lenka: „Vidím, že máš taky knížku.“
Já: „Co si tady sednout a tvářit se, že jsme se nepotkaly?
Lenka: „Super nápad!“
A tak jsme seděly vedle sebe, četly si a spokojeně se ignorovaly. Ó, to bylo skvělé!
Občas cestou do práce potkám v autobuse kolegy, ale tvářím se, že je nevidím. I své nejoblíbenější kolegy. Ale pšššt!

Jsem knižní snob

Coelho? Pche! Běžné komerční fantasy? Pche, pche! Červená literatura? Třikrát pche!
Takhle si chodím po světě a ohrnuju nos nad vším, co bych nečetla. Jenže i já mám svoje slabůstky: miluju bondovky a blbě se culím nad knížkou Pusheen: Já, košišta. A vůbec, ať lidi čtou, co je baví, hlavně když čtou, no ne?
Takže ze všeho nejhorší na tom, že vážně ráda čtu (dobré knížky), je fakt, že musím vydržet sama se sebou. S knížním snobem, pche!
Co vy a knížky? Čtete? A co nejradši? 🙂
Žijte blaze a lajkujte Barborové příběhy.
Přece si tenhle článek nenecháš pro sebe! Lajkuj, sdílej a posílej dál.
0

27 thoughts on “Jak je těžké míti fakt moc ráda knížky

  1. dobrý blog, pekne farebný design kreatívny , milý aj články zvládnute pekne oživené obrázky pomedzi text, zaroven nejaký text vyznačený, iný s kurzívou… vieš ako oslovit ludi 😉

  2. Není knihomil jako knihomil. Já třeba nechápu lidi, co čtou desítky knih měsíčně, protože bych z takto "rychle" přečtených knížek nic neměla. Na čtení potřebuji klid a správnou atmosféru; knihy si šetřím a vychutnávám. Navíc každou knihu si pak sama pro sebe rozebírám a dělám si z ní výpisky. Takže i když čtu hrozně ráda, tak v podstatně menší kvantitě. A když dojde na koníčky, ráda odpovídám, že mám ráda "francouzskou klasickou literaturu". Když někdo naváže, zda jsem četla to a to, ráda se podělím o dojmy. A pokud dotyčný preferuje jiný žánr, aspoň je to vyřešené hned. :D

  3. Jo, jo, jo – já jsem se o určitých tématech tohoto typu s určitými lidmi musela prostě přestat bavit, protože si přijdu hrozně trapně. Třeba když někdo říká, že má rád starší hudbu – a pak z něj vypadne, že tím myslí osmdesátá léta. Pro mě je starší hudba renesance a gregoriánský chorál…

  4. [5]: To mám podobně. Na facebookových stránkách a skupinách pro "knihomoly" se všichni předhánějí, kolik knížek si koupili a kolik jich přečetli. A já si vždycky říkám: Jak? Jak je možné přečíst za měsíc 30 knížek? :D

  5. Mám doma z období září-říjen dvě knížky, které jsem si koupila a ještě nečetla, a dnes jsem si poslala objednávku na dvě další. Beru to tak nějak postupně; podle toho, jak se mi daří číst i něco jiného, než tu J.D. Robb pořád dokola 🙂

  6. Asi na tom nejsem tak zle jako ty, ale občas když čtu nějaké knižní "recenze", tak mám sto chutí popadnout některý z přítelových mečů a zabít člověka, který něco takového napsal. Úplně nejvíc ze všeho mě vytáčí, jak jsou někteří jedinci dokonale schopní vydávat anotaci za recenzi. A pak ta individua, co jim pod to napíší komentář ve stylu: "Skvělé recenze. Hodně mě navnadila a asi si knihu přečtu." ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁGGGGGGGGGGGGGGGGGGGGGGGRRRRRRRRRRRRRRRRRRRR!!!!!!!!!!

  7. Rozhodně o sobě netvrdím, že jsem knihomol. Spíš že mám problém se čtením… tedy, ne já, ale moje okolí a peněženka, i když zrovna ta poslední dobou moc ne. Mám svoje srdcovky, které musím aspoň jednou do roka přečíst a vůbec netuším, jak se mi mezi ně daří vecpat nové a mně neznámé tituly :D A taky knížky ráda čichám a říkám jim "palivo ducha" :D

  8. [14]: Jo, to mě taky vytáčí. Dost často recenze = nablblý popis děje a možná pár slov o obálce. Achjo. :D A ty komentáře k tomu – to pak přemýšlím, jestli komentující tu "recenzi" fakt četl. :D

  9. Já jsem taky takovej trochu knížní snob… a když už si nějakou tu bestsellerovou hrůzu přečtu, většinou na to pak všude nahlas nadávám a moje kamarádka, co to předtím vychválila, brečí. (zlodějka knih) Vůbec, nadávání na špatný knihy je fakt zábavný.

  10. [18]: Teď koukám, že jsem místo své oficiální přezdívky a webové adresy použila nějakou recesistickou se kterou jsem se předtím někoho pokoušela "vyprankovat." Tak to prosím kdyžtak neberte vážně.

  11. Och! Mluvíš mi z duše. Naprosto postrádám smysl většiny knižních blogů a jakožto další exemplář druhu student literatury jen nevrle kroutím hlavou. Nemám vůbec přehled a představu o tom, co se dnes vydává a čte, protože jsem zarputile přesvědčená o tom, že to za nic nestojí. Ale aspoň že lidi čtou, lepší než drátem do oka.

  12. Já třeba nechápu lidi, co se chlubí tím, jak rychle čtou. Když se do něčeho zažeru, dokážu zůstat vzhůru do rána a nepustím knihu z ruky, ale číst věci na rychlost mi nedává smysl. Člověk to musí vstřebat svým tempem co nejvíce smysly. Mám takovou svoji komfortní zónu autorů, především Stephena Kinga a potom autory z povinné četby – díkybohu za ně. Každopádně mi dost lezou na nervy věci typu Jojo Moyesové nebo Johna Greena… ale naštěstí jsem na knižní konverzace obklopena fajn lidmi 🙂

  13. [24]: Zrovna autoři, které jsi jmenovala (tedy myslím třeba Greena) se čtou sami, takže se pak člověk může chlubit, jak rychle je slupnul. :D Ale takový Hugo už by se tak rychle nečetl.

  14. Já si občas něco přečtu, pokud mě knížka zaujme, ale knihomol tedy určitě nejsem :D naopak obdivuju lidi, kteří mají doma plné police knih a znají jich naprostou většinu. Je to super koníček, ale já raději filmy 🙂

  15. Jéé, Pusheen, tu mám doma!
    Někdy taky nechápavě vrtím hlavou, když si někdo říká knihomol a přitom je jeho nejoblíbenější knihou Harry Potter a na Pána Prstenů řekne, že je to moc dlouhý a složitý…ach. To je pro mě většinou taky konec konverzace 😀 A vůbec se nevyznám v nových knihách, které se právě vydávají. A nepočítám si, kolik jsem toho přečetla za měsíc, rok…na to kašlu. Hlavně, když mě to baví…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Líbí se ti u mě? Lajkni si mě a pošli #barborovépříběhy dál!