Když mě chytne fňukavá, vzpomínám na Neapol, na město, kde je všechno možné. Třeba to, aby se ze mě stala boxerka.

Jako sportovkyně, ne fena od boxera. A už vůbec ne půlka trenek.

Jak se to stalo? No to vám chci právě povědět. Račte se usadit, jdu na to.

Barbora se potí na kolenou

Uch. Uf. Ech. Už fakt nemůžu! Je třicet stupňů, vlhký vzduch, já funím, nadávám a potím se na kolenou. To je novinka, kterou jsem právě objevila: když fakt makám, začnu se potit na kolenou. Zepředu. Nechci se vás dotknout, ale kdo z vás to umí?

Spolu se mnou se potí různorodá směsice Italů a Španělů. Italové jsou místní, Španělové z dovozu (Erasmus), sdílí neschopnost domluvit se anglicky a chuť dát si do těla. Proto jsme tady: na hodině boxu.

Drsný trenér nás cepuje jak závodní koně. Běháme kolečka, a když už nemůžeme, běháme dál, jen u toho děláme cviky. Přidej, dělej, dai ragga! Jedeme kliky, sklapovačky, dřepy a já se v běhu a ufuněná učím italská slovíčka jako záda (měj je narovnaná!), dřep (takhle se dělá správně!), diamant (ruce do diamantu a klikuj!) a další zbytečnosti.

O pár dní dřív

„Vy chcete cvičit? Vím o jedné tělocvičně. Jsou tam lekce. Stojí to deset euro na měsíc,“ říká lámanou angličtinou náš bytný Simone.

„Deset euro týdně?“ nevěříme se spolubydlící Pavlou, shodou okolností taky Češkou, taky na Erasmu.

„Ne týdně, měsíčně! Vezmu vás tam.“

Jak řekl, tak neudělal. Simone je totiž Ital a jako takový není úplně spolehlivý. Ale my jsme si Palestru Popolare (volně přeloženo Lidovou tělocvičnu) našly. Je v prostorách, kterým se říká Mensa Occupata: Okupovaná menza.

Bývala tam univerzitní menza, kterou se město rozhodlo zrekonstruovat, ale v rekonstrukci vyšumela fůra peněz a výsledek nikde. To Neapolitánce naštvalo, a tak menzu zabrali. Teď tam vaří a provozují tělocvičnu s lekcemi za příspěvek na náklady.

V rozvrhu je akrojóga, box, parkour, žonglování. Poslední dvě možnosti mě zaujaly, ale lekce se nikdy neotevřely. Jóga mě nezajímala, a tak zůstal jen box.

K zrcadlu, slečinky

Po makací části přichází technická. Stojíme před zrcadlem a trénujeme postoj. Ruku nahoru! Chraň si bradu! Chraň si žebra! Takhle přijdu a sejmu tě! Napni tu ruku! Aha, ty jsi levák?

Mají pro leváky super slovo. Mancino. Znamená taky podlý. Díky moc.

Dopředu, útok levou, útok pravou. Dozadu. Jak máš ty nohy? Takhle spadneš, jen do tebe bouchnu!

Někdy nás trénuje boxer Sergio, někdy mladší lektorka. Ona je podstatně drsnější než on. Nosí kožené kanady, má drsné rysy a cool styl. A ráda by z nás vydřepovala duši.

Tyhle dva s Pavlou milujeme. Když nastoupí lektor, který nám dává trochu oddech, nemá u nás žádnou úctu. Podle nás to fláká a mohl by nám naložit víc.

Občas si vzpomenu, jak jsem ještě pár let zpátky nesnášela pohyb a fňukala i při přebíhání silnice. Když teď stojím zpocená u boxovacího pytle, jsem na sebe fakt pyšná.

Ať žije Stalin!

Zpátky na nádvoříčku u tělocvičny. Zase běháme, až z nás lije, a ze zdí se na nás šklebí Gagarin, Marks, srpy s kladivy a jakýsi nápis o Stalinovi. Ptáme se ostatních, co tady všichni s tím komunismem mají, oni krčí rameny. Komunismus je tu opak fašismu. To znamená, že jestli fašismus není cool, komunismus jo.

Optikou lidí, kteří se vloupali do menzy a provozují ji po svém, to dává smysl. Lidi kolem Palestry Popolare jsou hodní, připravení pomáhat. Ale otevřít si Wikipedii a přečíst si trochu víc o historii postkomunistických zemí, to ne.

Stará boxerka tloustne a stýská se jí

Brněnský obývák. Teplo, klid, gauč, já s notebookem na klíně, vedle mě spí kocour Vendelín. Oddychuju po večeři a cítím se jako sud. Ušmudlaná neapolská tělocvična se mi připomíná jen jako ozvěna z jiného vesmíru.

Vám možná naše jižanské boxerské seance zní jako zbytečný masochismus. Ale mně to dělalo radost. Ráda jsem na poslední chvíli dobíhala na lekci, makala do úmoru, mlátila do pytle a sprchovala se v provizorní koupelně, kde se záchody zalévaly kýblem a místo světel byla proražená díra do stropu. Dělalo mi radost dělat něco pro sebe a cítit, jak s každou lekcí sílím.

Teď už jsem přes půl roku zpátky doma. V čisťounkém, vymydleném Brně, kde chodím do práce a na swing a na improvizační divadlo a na nějaký box nemám čas. Pohodlním a kulatím. Je mi fajn. Ale občas se mi zasteskne po propocených boxerských rukavicích a drsných Italech, kteří učí box za příspěvek na provoz nelegální tělocvičny.

Další barborové počteníčko

• Kafe a Margherita aneb O utrpení člověka, který ochutnal neapolskou pizzu… a žije v Česku)
• Swingujeme (Like it’s 1930) aneb Swing je boží tanec a Barbora je antitalent na komplimenty
• …a když to nepůjde, budeme improvizovat aneb Co mě naučilo improvizační divadlo