Víte, co to znamená, být přes léto v Brně? To znamená být na tři měsíce v úplně jiném městě než přes zbytek roku. Z Brna odjedou studenti a místo nich zaberou ulice…

Jsou vážně děsivé a všechny stejné. Růžové, pištivé a tak vůbec. Jedna holka má na hlavě podivnou parádu a ty ostatní v pětivteřinových intervalech vykřikují: „Ježišmarjá, Alenó, ty jsi nevěstáááá! Lidi, vona se vdáááváááá!“

Nechápejte mě špatně, nemám nic proti. Jsme holky a jako takové se jednou za čas potřebujeme vypištět, tak koneckonců proč ne pár dní před svatbou. Vdáváte se jenom jednou až pětkrát za život, že jo. Ale když takých tlup potkáte za jeden den sedm a všechny jsou stejné, ztrácí to svoje kouzlo. Minulou sobotu se stačilo projít od hlavasu na Českou a potkali jsme tyhle tlupy čtyři, nekecám. Lehce se odlišovala jenom jedna – jejich nevěsta měla nafukovacího plameňáka, to jsem musela ocenit. Ale jinak byly všechny na chlup stejné.

S žumem nás to vedlo k zamyšlení: Jak budou vypadat naše rozlučky?

A teď mě zase nechápejte špatně, nebudu se v nejbližší době vdávat. Žum říká, že si mě vezme, až dostuju, a doufá, že budu dělat doktorát. Ale na každý pád je dobré mít tohle vymyšlené. Víte jak, kdyby náhodou žumovi louplo v bedně a chtěl mě žádat o pacičku už někdy v dohledné době, tak ať z toho pak nejsem vykulená.

Co jsme vymysleli?

Žum přišel s geniálním návrhem.

Žum: „Hele, bro, co si prohodit rozlučky?„

Já: „Jakože ty budeš pobíhat po městě v růžový sukýnce?“

Žum: „Jo. A ty pudeš na pivo.“

Já: „To zní jako plán. Seženu ti šerpu, jo? A korunku. Co budu potřebovat na chlapskou rozlučku já?“

Žum: „Nó… vlastně jenom pivo.“

Jako protinávrh jsem vymyslela tohle: Nechám šerpu, nechám závojíček… jenom vezmu to loučení vážně. A černě! Obleču sebe i družice do černé, zrecykluju svůj závojíček ve stylu půvabné filmové vdovy a na šerpě budu mít místo „Nevěsta“ napsáno „Vzpomínáme“. Loučení je přece smutná věc, růžovou a bílou považuju za zcela nevhodnou.

Tohle je podle mě vhodný závojíček na SKUTEČNOU rozlučku se svobodou. No ne? No jo!

(Doufám, že tohle čte některá z mých budoucích družiček a že si to zapamatuje. JÁ. CHCI. ČERNOU. ROZLUČKU!)

Tahle verze je dokonce kombinovatelná s žumovou. Zatímco on bude pobíhat po Brně v růžové a pištět, já s dámami zapijeme žal oděné do černé. Geniální.

Žum: „Tak jo, bro, platí. A já si pozvu Vendulu, ta je trochu chlap.“

Já: „Počkej, Vendula je moje!“

Žum: „Ale ne, druhá Vendula.“

Já: „Jo tak. Tak budeme mít každej svoji Vendulu.“

Tak to vypadá, že už máme s žumem domluvenou rozlučku se svobodou. Mimochodem, četli jste žumohlášky? Žum tam nalajnoval i něco málo ze samotné svatby. A stojí to za to.

Co vy, co říkáte na nevěstovské tlupy? A jak se vám líbí naše nápady na rozlučku?

Žijte blaze a lajkněte si Barborové příběhy na Facebooku, ať vám neuteče příští článek. 🙂