Žiju barborové příběhy
Přátelé, já jsem vám tu na blogu ještě neřekla naprosto zásadní věc! Já jsem vám nepověděla, kdo, co nebo proč jsou barborové příběhy. Dneska to napravím. Budete teď něco jako můj oblíbenec Bond (James Bond): máte povolení se mi smát nebo aspoň usmívat a být škodolibí a krutí.
Pozor, pozor! Zpráva dne:
Ale ještě předtím, než začnu, mám pro vás bájo zprávu: už nemusíte chodit na můj blog, on přijde za vámi! Račte si lajknout moji facebookovou stránku Barborové příběhy, kam budu pravidelně a poctivě každou sobotu dávat nové články a navrch právě barborové příběhy.
Tákže klik sem a klik na palec hore.
Příběhy pro škodolibce
A teď už k barborovým příběhům. Budu upřímná: barborové příběhy jsou vlastně způsob, jak změnit „Bože, Barboro, ty jseš takový jelito!“ na „Hele, četla jsem ty tvoje příběhy, to je super!“
Den co den se mi stává, že něco ztratím, rozbiju si koleno, spálím jídlo na uhel nebo zahušťuju polívku cukrem. Specializuju se především na ztrácení mobilů, ale rozhodně tím nekončím. Jsem totiž úžasně zbrklá. Hrozně rychle se pro něco nadchnu nebo v myšlenkách odpluju do jiného světa, takže z toho nadšení lomeno odplutí zapomenu, že jsem si chtěla schovat mobil, vzít klíče, než zabouchnu, nebo třeba prostě jenom koukat pod nohy, když jdu po blátivém chodníku.
Dřív jsem semtam své patálie vyprávěla známým, abych si jako postěžovala, jaká jsem chuderka. A oni se mi smáli! Tak jsem zjistila, že ve skutečnosti je moje tragédie extrémně vtipná pro škodolibé lidi. A všichni lidi jsou škodolibí.
Tak jsem začala psát na Facebook, že jsem zase ztratila mobil, že jsem si koupila lístek na autobus z Prahy do Brna místo z Brna do Prahy a tak vůbec. Všechny tyhle srandičky dostaly hashtag #barborovépříběhy a já jsem zjistila, že škodolibost je fakt základní lidská vlastnost. Lidi z nás nedělá řeč, chůze po dvou ani láska, ale škodolibost, to je jasný. Jinak nevysvětlíte všechny ty lajky na fotce odřených kolen.
Všichni žijou, takže to dobře dopadlo
Ale jako jo, já to chápu. Občas se nad barborovými příběhy směju sama sobě: „Haha, to je legrando, deset lajků a pět vysmátých smajlíků mě stálo tři a půl tisíce za nový mobil, hehehe.“
Každopádně musím zaťukat, barborové příběhy mají jednu zásadní vlastnost. Zpravidla dopadají dobře, přijdu jen o pár čtverečních centimetrů kůže, pár stovek peněz a něco málo nervů, když se hystericky snažím vyhrabat prstýnek z koše, ve kterém není. Ale nikdy se nestane nic zásadního.
Třeba jsem jednou zavřela Milu do šuplíku na prádlo a odešla z bytu. (Hele, ne že na mě poštvete ochránce zvířat, nevěděla jsem o ní!) Ani nepípla a hezky počkala, až přijde domů žum. Ten mi samozřejmě volal: „Hele, kde máš druhou kočku?“ Ale našel ji, takže všechno dobře dopadlo.
Jednou jsem takhle omylem zavřela Miu na balkoně. To úplně dobře nedopadlo, když jsem se vrátila, dívala se přes dveře na balkon svým nejvybranějším odsuzujícím pohledem. Ale je v cajku, takže…
Nebo jsem během jednoho týdne dvakrát ztratila mobil. Poprvé mi vypadl u kolegyně v autě (zaplaťpámbu), podruhé před nákupákem Avion. Koupila jsem si tam totiž nějakou sladkost a byla jsem z ní tak nadšená, že jsem nějaký mobil vůbec neřešila. Našel ho (asi) bezdomovec, který vypadal, že je v šoku, protože se mu žum dovolal a hned se k němu pro mobil vypravil. Dal nám ho asi za stovku v drobných zaslouženého nálezného, což je podstatně míň, než jsem platila za nový mobil, když jsem ten předchozí (taky vcelku nový) ztratila.
Vzorec barborových příběhů
Takže vzorec na barborové příběhy je asi takový: vezměte Barboru, počkejte, až se zase sama dostane do nějaké absurdní situace, a pak nechte prozřetelnost, aby to vyřešila k maximální barborové spokojenosti.
No a pak se hodí ještě jedna ingredience: čtenář barborových příběhů. Protože kdybych je neměla komu povídat, neměly by smysl. Takže by vlastně nemělo smysl asi 50 % toho, co se mi za den stane. A to je dost depresivní, když se nad tím zamyslíte, což?
Barborové příběhy pravidelně láduju na zmiňovanou facebookovou stránku, takže budu ráda, když se přidáte k těm, pro které mi je pámbu (nebo možná špagetové monstrum) pořád přivádí do cesty.
8 thoughts on “Žiju barborové příběhy”
To znám.
No, to už je tak. Škodolibost máme zakódovanou v DNA. Mě je samozřejmě tvých patálií velice líto, ale ještě víc se nad nimi bavím.
Když už je dáváš na ten FB, tak to navíc stejně nebude tak hrozné, nebo to aspoň dobře dopadlo, jako problém s prstenem. 
Sice nejsem nějak extra škodolibá, ale je to dobrý námět
[1]: Ježda, to mi dělá radost!
S jízdenkou se mi stalo něco obdobného: koupila jsem si přes internet jízdenku z Prahy do Brna, ale potřebovala jsem z Brna do Prahy. Zjistila jsem to až na místě. 
Ony většinou vtipné historky jsou takové momenty, které když se zrovna dějí, ani trochu veselé nejsou! Psala jsem o tom i před časem článek… nemyslím, že je to nutně škodolibost – já když vyprávím nějaké svoje děsivé zážitky, taky se směju. Je to spíš úleva, že teď už jsi v pohodě
[5]: No né že né!
Tak s tím se dokážu maximálně ztotožnit. Jestli někdo přesně ví, jak se žije nepozorným retardům, jsem to já
Sotvakdy mine den, abych na něco nezapomněla, něco důležitého neudělala trochu líp než dokonale, do něčeho drcla, něco rozlila nebo xkrát upustila (ze zásady neberu do ruky věci, kterým upuštění bude vadit, pokud teda nutně nemusím, a to jsem pak velice, velice nervózní), a prostorem se celkově pohybuju jako slon v porcelánu, protože prostě nedovedu pořádně vnímat, kde kolem mě co je (jeden z důvodů, proč si odmítám dělat řidičák), a na to, že jsem nějakých patnáct let chodila do baletu, mám někdy nulovou rovnováhu. A taky skoro denně řeknu nějakou blbost, za kterou bych si vzápětí nafackovala, prokecnu něco, co nikdo neměl vědět, a navíc to i často docela živě před sebou vidím přímo v průběhu konverzace jako náklaďák, co se na mě valí, jenže já idiot tomu prostě stejně nejsem schopná zabránit, když by přitom stačilo úplně normálně držet zobák nebo říct něco jinýho 
Ale já upřímné pako prostě mluvím a pak si rvu pěst do huby. No, budu se těšit na čtení, při takovém životu člověku fakt nezbyde jiná útěcha než si číst, jak to někdo jinej dělá taky.
[7]: Nó, to je rozumný přístup! Když někomu řeknu, že si řidičák dělat nebudu, protože bych byla v autě nebezpečná sobě i okolí, ťuká si na čelo. Jsem ráda, že k tomu takhle nepřistupuju sama.