670 kilometrů od Brna leží Banja Luka, město, kam se pravděpodobně nikdy nepodíváte.

Ne, nechci podceňovat vaše cestovatelské já, ale… Na to, že je Banja Luka druhé největší město Bosny a Hercegoviny, tam není až tolik vidění. Rozhodně ale stojí za návštěvu, která vám zabere sotva 10 minut a bude stát přesně nula káčé. Tak pojďte, provedu vás!

Abych Banje Luce nekřivdila…

Když říkám, že v Banje Luce nic moc není, trochu jí křivdím. Ona za to totiž nemůže. Bylo by tu víc zajímavostí, kdyby toho město nezažilo tolik. V minulém století se tudy prohnala druhá světová válka, která znamenala bombardování, vraždění i boření kostelů, na konci 60. let přišlo silné zemětřesení a další válka v 90. letech. Během ní z Banji Luky zmizely další historické budovy, mezi nimi 16 mešit (říká teta Wiki).

Sečteno a podtrženo, když mě sem letos na 14 dní přivedla letní škola generativní gramatiky, byla hmotná historie města dávno srovnaná se zemí. A co je tu k vidění dnes?

Podruhé v pravoslavném chrámu

I přes dramatickou historii se v Banje Luce v míru setkávají tři vyznání. Najdete tu mešitu (vůbec první, kterou jsem kdy viděla), katolické i pravoslavné kostely.

V pravoslavném svatostánku jsem byla poprvé v chorvatském Daruvaru, kde ale šlo o malý zapomenutý kostelík. Až v Banje Luce jsem jejich nádheru docenila naplno, když jsem tu navštívila dva chrámy – a jeden další v nedaleké Krupě.

Jestli mám v katolických kostelech i přes svou nevíru pocit posvátné úcty, v pravoslavných to platí dvojnásob. Hlavní oltář je schovaný, a tak celý prostor působí komornějším, intimnějším dojmem, a ze všech stran se zlatě blýskají ikony. Věřící přistupují k obrázkům svatých a líbají je. A v koutě chrámu prskají svíčky zapálené za ty, kdo už tu s námi nejsou.

Chrámy v Banje Luce jsou relativně nové: nejznámější, zlatě se třpytící chrám Krista Spasitele, vznikl až v 90. letech. Přesto ohromuje blýskavou nádherou výzdoby, na které se nešetřilo. Jako jeho kontrast stojí o kus dál katolická katedrála svatého Bonaventury z 60. let.

Banjalucká zajímavost číslo jedna: Kolem chrámu Krista Spasitele to večer žije. Kolem desáté to tu vypadá, jako by se celé město vysypalo do ulic, obchody jsou otevřené a nikdo nevypadá, že by se chystal jít spát.

Raftuju na tyrkysově ledovém Vrbasu

Městem protéká Vrbas, úžasně čistá řeka, která barvou přechází od tyrkysové po smaragdovou. Já jsem na Vrbasu poprvé v životě zažila raftování a byla jsem celá paf. Ani ne ze samotného raftování – řeka byla klidná a žádné drama se nekonalo –, spíš z nádherné přírody kolem. Okolo řeky se tyčí vysokánské kopce a samotný Vrbas je prostě nádherný. A taky pořádně ledový.

Cestou jsme zastavili v zátočině, nad kterou trčela skála. Co myslíte, skočila jsem? Skočila! A když mě spolkla mrazivá řeka a já si uvědomila, že jsem to zvládla, zaplavila mě vlna nadšení. Z toho, že jsem na světě, že jsem v tomhle místě a že vůbec tak krásná místa existují.

Další zastavení nás čekalo u horkých pramenů, které vyvěrají kousíček od břehu a ústí do řeky, aniž by ji ohřály. No, horkých. Řekněme teplých. Spíš vlažných. Každopádně je to pěkné místo na večerní poflakování a čučení na hvězdy.

Banjalucká zajímavost číslo dvě: Místní rádi jezdí na kole a zjevně je tu normální jezdit výhradně po chodníku. V praxi to vypadá tak, že co chvíli uskakujete cyklistovi, který na vás, pitomého turistu, zvoní jako pominutý.

Osvěžující vodopády v Krupě

Když už se horko v Banje Luce nedalo snést, vyrazila jsem na výlet do vesnice Krupa na Vrbasu. Čekat na autobus přes hodinu u rozpálené silnice by nebylo nic moc, kdyby tu nebyli tak milí lidé. I když si navzájem rozumíme každé páté slovo, často jsem narazila na někoho, kdo byl ochotný ukázat cestu, naznačit, kterým autobusem jet, nebo jen rukama nohama vysvětlovat, že je skvělé, že jsem sem zavítala.

A vodopády v Krupě vedro hned smazaly. Voda je v tomhle koutku země tak ledová, že stát v ní bolí. Doopravdicky fyzicky bolí. A vzduch kolem je příjemně osvěžující. U vodopádů se krčí dřevěné chajdy – houby chajdy, mlýny! Malinké mlýny, kde místní melou různé druhy mouky a smaží dobroty z těsta podobného chlebovému. Dohromady s měkkým sýrem je to naprosto boží lahoda.

Kousek od vodopádů je klášter a ještě kus za ním bydlí v horách lidé ochotní popovídat s kýmkoliv, kdo jde kolem. Jedna stará paní nám třeba vykládala, že když jsme takové mladé a hezké, měly bychom si najít v Krupě muže a vdát se tam. Jeden by se skoro nechal přemluvit, když vidí ten výhled.

Banjalucká zajímavost číslo tři: I když je bosenština slovanský jazyk, s češtinou jsem tu moc nepochodila. Fungovalo jenom slovo pivo. A pivo je tu dost špatné (což jsem poznala i já, která pivo nepiju).

28 druhů čokoládového mléka

Dobře, teď k vám budu upřímná: ze všeho nejvíc jsem si v Banje Luce užívala jídlo. Hodně jídla.

Měnou Bosny a Hercegoviny je konvertibilní marka, která se odvíjí od německé marky. Jo, vážně se tu platí něčím, co má absurdní název a co vychází z dávno neexistující měny. Důležité je ale to, že za pár marek koupíte tolik dobrot, kolik se do vás vejde.

Já jsem si nejvíc užívala ovoce, nanuky, popkorn a čokoládové mlíko. Divná kombinace, co?

• Ať tu vezmete do ruky broskev, hrušku nebo třeba fík, můžete si být jistí, že budou chutnat naprosto božsky.
• Nanuky… jsou prostě nanuky. Přidejte dvě vrstvy čokolády, kusy višní a karamel a dostanete nanuky King, na které je „náš“ Magnum krátký.
• Popkorn je kapitola sama pro sebe: v Banje Luce na každém rohu stojí malinký vozíček s popkornem za pár korun. Tomu se nedá odolat.
• A nakonec čokomlíko. Je možné, že je celá Bosna závislá na mléce? Jinak si nedovedu vysvětlit, proč se tam prodává tolik druhů mléka, jogurtů, kefírů, jogurtů na pití, zákysů, čokomlíček… Prostě všeho mléčného, na co si vzpomenete.

Banjalucká zajímavost číslo čtyři: Lepší popkorn než tady jsem v životě nejedla.

Co kutíte takhle o prázdninách vy? Pochlubte se do komentářů a mrkněte na barborový Facebook, kde najdete ještě víc fotek z Banji Luky. 🙂

Tipy na další počteníčko

• Daruvar aneb Jak jsem byla v Chorvatsku a neviděla moře – podívejte se se mnou za největší českou menšinou v Chorvatsku
• 7 přenádherných vzpomínek z cest – člověk vždycky stejně nejradši vzpomíná na ty největší pitomosti, což?