Na mém Facebooku (a v mém životě) se nedávno odehrálo drama: ztratila jsem peněženku.

Spoiler: Už jsem ji našla. Byla v žumově skříni.

Taky vám to přijde divné, najít peněženku po dvou dnech ve skříni, notabene ne ve své? Mně to divné přišlo. Tak jsem na peněženku uhodila a otevřeně jsem se jí zeptala, kde celou dobu byla. Chvilku se vykrucovala, ale pak mi řekla celý příběh, protože v našem vztahu není místo pro lži (a zjevně ani pro moc peněz).

Takže kde moje peněženka – říkejme jí Alenka – byla?

Hop z tašky ven

Začalo to nákupem v Kauflandu, po kterém si peněženka Alenka uvědomila, že tohle není život, který si přála žít. Kolegyně Lenka mi ji ušila proto, abych měla do čeho dát doklady, když jdu do divadla, ale brzy se to zvrtlo. Začala jsem Alenku nosit s sebou pořád a ji, jemnou duši zrozenou pro umění, uráželo platit za kedlubny a kočičí stelivo.

„Teď nebo nikdy!“ řekla si po tom osudném nákupu v Kauflandu a cestou domů mi vyskočila z kapsy.

Z louže do bláta

Měla štěstí, z kapsy vypadla rovnou do louže. Proč štěstí? Inu, jednak proto, že byla díky louži tak ušmudlaná, že ji nikdo nechtěl ukrást, druhak proto, že na dně louže ležel životem protřelý pětník.

Neptejte se mě, jak vypadá pětník. Já si ho představuju jako menší padesátník, což je – pro mladší ročníky – menší pětikoruna. Každopádně v té louži ležel od dob císaře pána, takže se fakt vyznal. A ten pětník povídá: „Podívejme se, mladá krev v mé kaluži? Co tu chceš?“

Alenka mu pověděla, jak se jí nelíbil život se mnou a jak se vydala na výlet. Pětník zabrblal cosi o nevděčné mládeži a pak Alence moudře poradil: „V téhle louži štěstí nenajdeš. Ale popojdi kousek tamtím směrem, je tam perfektní blátíčko, kde se můžeš zahrabat a nikdo tě nenajde klidně sto let.“

Co jsem zatím dělala já? Spala. Já nebohá, vůbec jsem netušila zradu!

Alenka si myslí svoje a vyráží za Lenkou

Alenka pěkně poděkovala, pomyslela si cosi o bláznivém dědkovi z roku raz dva a odkutálela se. Rozhodně nechtěla skončit v blátě, vždyť byla zrozena pro umění! Usmyslela si, že se dá k divadlu. Jenže jak?

Vtom si vzpomněla na Lenku, která ji ušila, a rozhodla se vydat za ní. Ta jí určitě pomůže! Ale to si nemyslete, že byla u Lenky raz dva. Než se taková malinkatá peněženka odkoulí na tramvaj (nebo šalinu, to je stejně daleko), trvá to klidně hodiny. A Alenka musela přesedat!

K Lence se dostala až druhý den dopoledne. V té době byla Alenčina stvořitelka v práci, a tak si Alenka lehla k vchodovým dveřím a čekala. Na chvilku usnula a zdálo se jí, jak hraje v Janáčkově divadle Carmen. (Dodnes se mi jí nepovedlo vysvětlit, že Carmen není peněženka, nýbrž normální ženská.)

Co jsem zatím dělala já? Připravovala jsem se do práce, pak jsem v panice hledala peněženku a nakonec jsem celá vyděšená vyletěla z bytu s hodinovým zpožděním.

Alenka a Lenka

Když se Lenka vrátila z práce, našla Alenku na prahu a zhrozila se: „Čo tady preboha deláš?“ (Lenka je Slovenka, víte? Pro lepší porozumění přeložím její další repliky do češtiny. Nemáte zač.)

Alenka jí přednesla svůj nápad dát se k divadlu, který se u Lenky překvapivě nesetkal s pochopením. „Alenko,“ povídá jí, „co je to za nápad? Víš, jak by s tebou zametli? Opera je tvrdý byznys, ostatní pěvkyně by tě vyštípaly! A to nemluvím o tom, že se bez tebe Bára nedostane do divadla, aby tě slyšela!“

Když to Alenka slyšela, polekala se a prosila Lenku, aby jí pomohla dostat se domů. Lenka je ale docela pintlich, a tak si usmyslela, že ji nejdřív vypere a usuší.

Co jsem zatím dělala já? V panice jsem obvolala městský úřad, magistrát a policii. Pan policista mi řekl, že moje doklady – čili ani peněženka – nejsou nikde v Jihomoravském kraji, čímž mě trochu vyděsil. Až pak mi došlo, že tím myslí, že nikdo nenahlásil jejich nalezení.

Alenka se vrací domů a skáče do skříně

Vypraná a usušená Alenka se vrátila domů. Kočky jí otevřely (zjevně mají náhradní klíč) a hned se ptaly, kde byla. Než ale stačila svoje zážitky pořádně nafouknout, uslyšela rachtání klíče v zámku, a tak v panice skočila do skříně.

Domů jsem přišla já. Byla jsem celá smutná, že je Alenka fuč, ale holt život musí jít dál. Proto jsem se před spaním rezervovala na úřadě, abych tam hned ráno vyřídila novou občanku. Asi o půlnoci jsem šla spát, ale než jsem se zahrabala do peřiny, rozhodla jsem se uklidit prádlo ze sušáku. Složila jsem pár žumíčkových triček, donesla je k němu do skříně a… zbytek už znáte.

Teď jen doufám, že mi Alenka zas nějakou dobu vydrží nevzít roha.

Kratší žumoverze

Žum si vytvořil svou vlastní fakenews verzi Alenčina příběhu. Že prý: „Barboro, beztak jsi ji u mě ve skříni zapomněla, kdyžs mi kradla oblečení.“

Ale to je lež jako věž, protože já oblečení nekradu. Vysvětlovala jsem to už v článku Žum a moje oblečení v jeho skříni.