Dvě cesty ten kufr přece vydrží, ne?
Nikdy nechoď po Neapoli sama v noci.
To mi říkali všichni. Měli radši říct: Nikdy nechoď po Neapoli sama v noci s třicetikilovým kufrem.
Je jedenáct večer a já vláčím svůj olbřímí kufr na autobusák. Je naložený sýry a limoncellem a podivně v něm praská.
„Neboj, za chvilku budeme v buse,“ uklidňuju ho. Odpoví mi podezřelým zarachtáním.
Buch, křup, křách, kutululuuu…
Cože? Mně upadlo kolečko? Houby s voctem! Upadly všechny.
Je jedenáct nula tři a já stojím uprostřed noční Neapole s třicetikilovým kufrem bez koleček. Dobrodružství může začít.
Zkouším kufr zvednout – ta kráva kostkatá se ani nehne. Obejdu kufr, opřu se do něj a zatlačím. Jen se zakymácí a spadne. Takže jsem tu sama s gigantickou masou oblečení a sýrů, která se nechce hnout. Výborný.
Zbývá jediná možnost: přesvědčit kufr, že ty kolečka pořád ještě má.
S úsměvem beru za madlo a zkusmo prohodím: „Tak jó, jdeme na bus, kdo se těší?“ Doufám, že se těší kufr, protože máme deset minut. Zaberu a… on se pohne! Dře to tak moc, jak může. Pokud tření vytváří teplo, mohl by třeba vzplanout a živen palivem v podobě limoncella levitovat, co?
Prej spíš ne. A tak ho vláčím v potu tváře přes kurníkšopadoprkýnkadubovýho křivě vydlážděné neapolské ulice. Potkávám rodinku na cestě domů – starší paní, pán a dcera nebo vnučka.
„Signorina! Můžeme vám pomoct?“
„Ne… to… je dobrý. Teda… těžký… dobrý… děkuju,“ funím nepřesvědčivě.
Slečna mi naštěstí nevěří a chňapne se mnou madlo. Jsem z toho rozpačitá – jak vláčet tak, aby tím netrpěla? Na rohu už vidím nádraží, a tak kufr převezmu a předvedu heroický výkon v podobě vláčení na čas přes celý autobusák. V půlce běhu se ozve další RUP a madlo uletí. Zůstávají dvě nestejně dlouhé trčící tyče.
Chytám krávu za rohy a funím do cíle. Řidiči autobusu se smějou. Jen se smějte, signori, hlavně tu věc uložte co nejdál ode mě. Věnuju kufr poslední pasivně agresivní pohled („Já se nezlobím, víš? Jsem jen moc smutná a zklamaná.“) a zapadnu do busu. Je přecpaný, ale já usínám vyčerpáním skoro hned. Nebožák vedle mě, který musel čuchat zpocené výpary z Barbory.
Stejně sám smrděl.
Benátky, přesedat… oh wait!
10:00, Benátky. Z busu se vykulila Barbora a její monstrózní kufr.
„Znovu se setkáváme,“ prskla jsem po něm. Přísahala bych, že se zašklebil. (Nebo se mu začala hroutit konstrukce, to nevím.)
Ale co už. Tady budu jen hezky stát a počkám na autobus do Vídně. Jede za hodinu, takže mám fůru času, nemůže ujet a tak. Nechávám kufr na hlídání náhodné paní (ach prosím, ať si ho vezme!) a odbíhám na toaletu. Po návratu je ta příšera furt tam.
Přijíždí autobus s nápisem Vienna a já si stoupám na konec fronty. Přede mnou nastupuje pán a ukazuje jízdenku. Řidič spustí slovensky:
„Ti řikám, že nejedu do Bologni. Tak jsi blbej? Tyvole, na takový se můžu fakt vy—, fakt že jo.“
Pán zmateně vystoupí, autobus zavře dveře… a je v tahu.
Já a kufr stojíme jako opaření.
„To… nebyl náš bus, že ne?“ ptám se kufru.
Neví.
„A jestli byl… neodjel by bez nás, ne?“ Kufr zas nic. Oběma nám začíná docházet realita: trčíme v Benátkách, navzájem se dost nesnášíme a náš bus je fuč.
„Pani Nováková, já vám rozumim, ale já tady vidim, že všichni ostatní nastoupili,“ vysvětluje mi pán na zákaznické lince. No jasně, ale víte, já jsem Barbora z Barborových příběhů. Pokud někdo zůstane v Benátkách s rozbitým kufrem, budu to já, na to můžete vsadit kolečka.
Přes Villach, čili Horní Dolní
Abych to zkrátila:
- Sehnala jsem novou jízdenku do Vídně. Dvakrát dražší a přes Villach.
- Villach je městečko na jihu Rakouska, kdyby vás to zajímalo.
- Táhla jsem kufr kdovíkam, abych zjistila, že autobus jezdí odjinud.
- Táhla jsem kufr přes Villach.
- Táhla jsem kufr přes Vídeň, kde jsem čapla náhodného kolemjdoucího a donutila ho k běhu s kufrem spolu se mnou.
- Doběhla jsem na autobus, když už zavíral dveře (a stihla jsem to).
- Spolu s kufrem jsme docestovali do Brna.
V Brně nás vyzvedl drahý polovička. Silácky hmátl po kufru, nadzvedl ho a vykulil oči. „No ty vole,“ vyjelo z něj. Na závěr cesty kufr vyvláčel do třetího patra, kde se kufr zhroutil do kouta a od té doby zpytuje svědomí.
Poučení?
Nikdy nechoďte sami v noci po Neapoli s kufrem.
Nikdy si nekupujte kufr s tím, že „ty dvě cesty určo zvládne, ne?“
Nikdy nebuďte Barbora… protože tomu ujetému busu v Benátkách se asi jinak předejít nedalo.
Stalo se vám někdy něco takového? Napište mi do komentářů, co jste na cestách zažili. 🙂 A ahoj na Facebooku!
14 thoughts on “Dvě cesty ten kufr přece vydrží, ne?”
Ha, nejsem jediná, kdo při cestování řeší podobné maléry. Ale zase dokud nejde o život, tak z toho aspoň vznikají zábavné historky. 🙂
V 18 jsem podnikla první cestu po své vlastní ose, toho času s přítelem, co byl v cizině úplně poprvé a nedomluvil se anglicky. Při cestě nazpět nám ulétlo letadlo, protože nás na letišti nechali projít přes tři kontroly s obřím 100l kufrem, kterého si laxní obsluha nevšimla. Ten se však musel odbavit v jiném terminálu, což už jsme nestihli, než jsme se „vycheckinovali“ nazpátek.
Loni jsem měla podobně zábavný zážitek, když mi ČD prodaly lístek Curych – Praha na noční vlak, který nepřijel. Zůstala jsem se svým oblíbeným 100l kufrem přes noc sama na vlakovém nádraží, abych se pak nad ránem vlekla přes půl města k nádraží autobusovému. A to bez možnosti se pořádně připojit na internet nebo si zavolat, protože volání ze Švýcarska by mě stálo víc než letenka.
„Nikdy nebuďte Barbora…“ jak já ti rozumím. 🙂
Bylo by vtipné přečíst si o těch cestách z pohledu našich olbřímích kufrů. 😀
Podle svých vlastních zkušeností s kufry se domnívám, že „nebýt Barbora“ je sice možná podmínkou nutnou, nikoli však postačující :-).
Není to ode mě ani trochu hezké, ale… juch, nejsem v tom sama! 🙂
Aha, tak můj komentář při vkládání kamsi zmizel. Zkusím to tedy ještě jednou: Vzhledem ke svým vlastním bohatým zkušenostem s kufry soudím, že „nebýt Barbora“ je možná podmínkou nutnou, ale zdaleka ne postačující :-).
Ó ne, nezmizel, jen musím všechny komentáře schvalovat. Nechtěla jsem to tak, měla jsem to nastavené bez schvalování, ale blog vyhodnotil, že se mu to tak líbí spíš. A asi dobře, občas je to tu zaspamené až hrůza.
To je dobrý, pobavilo. 😀
chudák ten smraďoch, chudák Barbora a chudák kufr… Ano, jsem neutrální, jako vždy. 😀
Já naštěstí žádný takový příhody, jako máš ty, nemám. Necestuji. Nebo alespoň nebyla příležitost ani penízky. Jo, brzo ráno jsem jel ve vlaku kamsi do Tramtárie, nemohl jsem si na nádraží koupit lístek na přestup, a tak jsem si ho musel koupit ve vlaku. Naneštěstí pro mě, kupoval jsem si ho u brigádníka, který nevěděl co a jak. Strávil jsem půlku jízdy kupováním lístku. A v Praze na nádraží metra se mi rozsypala penězenka. To je asi vrchol mého trápení s cestováním. 😀
Tvou neutrálnost si cením, hotové Švýcarsko! 😀
Nuž, tak přeju, ať se ti cestovat daří. I kdyby s takovými příhodami. 🙂
Ojojoj, to je skutečně skoro hororový zážitek. Protože vláčet šíleně těžký kufr je zkrátka šílené, i když zrovna má všechny součástky. Na druhou stranu má člověk mé postavy velmi slušnou šanci, že v okolostojících vzbudí takovou lítost, že mu pomůžou 😀
To máš pravdu. Překvapilo mě, že mi pomoc nabídly většinou dámy, i když neměly víc síly než já. A i když mi bylo hloupé nechat si od nich pomáhat víc než pár metrů, vždycky mi dodalo sílu, že se nabídly. 🙂
Soucítím s tebou, vážně :D.
Mně se naštěstí ještě kufr nikde nerozpadl, na druhou stranu si nějak nerozumím s cestou do Londýna a zpátky. Byla jsem tam dvakrát a dvakrát jsem skoro neodletěla, v červnu tam letím potřetí, tak jsem zvědavá jestli dám třetici :D.
Držím pěsti nebo co se dá dělat, aby to vyšlo. Dej vědět! 😀
Muselo to být strašné, nicméně článek je perfektní! Nejvíc se asi člověk vždycky směje cizímu neštěstí. 😀 Když jsem se kdysi chystala cestovat do Irska, zůstalo mi madlo od kufru v ruce, když jsem s ním vystupovala z autobusu. Ale to bylo naštěstí ještě před odletem. Nejhorší cestování pak bylo do Newcastle před Dusseldorf, kde jsme zůstali trčet, protože jsme nestihli přestup a museli jsme narychlo shánět jiný let. Cesta, která by nám normálně trvala 2 a půl hodiny tak zabrala celý den. Ale o tom jsme už psala u sebe na blogu.
Přeju ti do budoucna méně zákeřné kufry a více pozitivních cestovatelských zážitků! 😀
…a já si to jdu přečíst! Díky, je pěkné vidět, že v tom nejsem sama (a taky se zasmát cizímu neštěstí :D). Ať se na cestách daří! 🙂