Už vás někdy napadlo, jak obrovskou sílu mají jména? Jsou jako zaklínadla. Něco mezi kouzlem imperio a… něčím dalším. Těžko říct čím, v kouzlech se moc nevyznám.

Jen si to vemte:

• Svoje jméno zachytíme i v hučícím davu.
• Oslovení plným jménem pro nás dost často znamená „máš průšvih“. I když nám rodiče už dávno neříkají Barboro/Heleno/Pavle.
• Jména máme silně spojená s emocí. Vsadím se, že máte jasnou představu o tom, jaký je typický Dušan nebo typická Marcela (promiň, Lotte).
• Skoro všichni víme, co naše jméno kdysi dávno znamenalo, i když je to úplně irelevantní.

Právě proto by si jména zasloužila článek, nemyslíte? Pojďme na to, dozvíte se tu fůru věcí. O mně, o jménech a vůbec.

Jak mi vlastně říkáš?

…zeptal se mě kdysi po měsíci randění žum. A já na to: „Ééé, nooo… asi nijak?“

Do té chvíle jsem se oslovování jménem vyhýbala jako čert kříži. Časem jsem si vybudovala celý systém jmen a přezdívek, ale v první fázi byl žum prostě bezejmenný. Tak silné a intimní pro mě jméno je.

S novým vztahem si procházím něčím podobným a přijdu si s tím puberťácky trapná. Inu, dejte mi čas.

A taky mi dejte čas, ať vymyslím svému drahému nějakou přezdívku. Ráda vám povím o kolegyni Káje nebo spolužačce Míše, ale tohle jedno jméno si chci sobecky syslit pro sebe.

Magdaléna kávu podává…

Kolik variant má vaše jméno? Moje asi bžilion. Každá z těch variant je spojená s jiným prostředím a jinými lidmi. Mrkejte:

Barbora nikdy nechodí sama, vždycky je s ní Nováková. Chodí spolu na úřady, státnicují, mají titul a snaží se chovat dospěle.

Bára se vyskytuje ve škole a v práci, a když na to přijde, můžete jí i vykat. Bára je první stupeň poznání – jako Bára se představuju, ale to ještě neznamená, že jsme kámoši.

Baru(š): vokativ, oslovujeme a voláme. Baru s vámi půjde na pivo a na karaoke, má vás ráda a doufá, že vy ji taky když už ji takhle oslovujete.

Barborka – tak mi říká (skoro) výhradně pan profesor Karlík, můj vedoucí diplomky. Nedávno ho překvapilo, že mi lidi říkají i Báro, prý by mi tak říkat nemohl. Zaplať pámbu za ty dary, mnohem radši jsem Barborka!

Barunka je cácorka s blonďatými loknami. Jsou jí tři roky, nosí červené sametové šatičky a babička ji nutí pít hektolitry šípkového čaje.

Barbucha je taťkova holka. A je jedno, jestli je jí pět, nebo dvacet.

Bora, to je kuriozitka na závěr. Když jsem během léta v Americe pracovala s holkami z Mexika, ptaly se mě, jak mi můžou říkat. Vyjmenovala jsem všechny varianty včetně téhle, o které jsem četla jen na internetu. A zrovna tu si oblíbily, zatímco další kuchař-Američan mi celé léto říkal Moudží podle nápisu na tričku. Stálo na něm MOJE univerzita.

Glupoňa a nesvatý František

Jestli si ťukáte na čelo, jak můžu věřit, že jsou jména něco víc, račte se mnou mrknout do historie.

Nejstarší kousilíčky češtiny, které se nám dochovaly zapsané, jsou právě jména. A mezi nimi třeba jména jako Glupoňa – to jakože Blb. Kdo by takhle pojmenoval svoje dítě? Překvapivě právě milující rodiče. Dřív lidi věřili, že nás má jméno chránit a že kdyby ho znal nějaký zlý duch, mohl by nám uškodit. Proto se dětem dávala „krycí“ jména a jména, která od nich měla odvést pozornost. A tak bylo úplně v pohodě pojmenovat svoje dítě Glupoňa, aby si duchové mysleli, že tohle děcko nestojí za to, aby mu škodili.

Že to zní uhozeně? A o kolik míň uhozené je pojmenovat dítě František a doufat, že ho díky tomu bude ochraňovat svatý jmenovec?

Tati, a proč jsem Barbora?

Tenhle týden jsme se s kolegyněmi bavily o tom, proč se jmenujeme, jak se jmenujeme. Domča se prý jmenuje po punkové písničce. Káje vybral jméno tehdy malinký bráška. A já? Já jsem dneska volala taťkovi.

Já: „Tati, heleď… proč se jmenuju, jak se jmenuju?“

Taťka: „Jak jako?“

Já: „No, proč jsem Bára? Proč nejsem třeba Karolína?“

Taťka: „Prostě jsme chtěli Barču, no.“

Já: „Takže za tím není žádná hluboká story?“

Taťka: „Ne, to fakt ne.“

Kdybych byla kluk, asi bych neměla jméno vůbec žádné, naši prý s touhle variantou vůbec nepočítali. Jen ségra si přála, abych byla Lumísek.

A co vy?

Jak jste přišli ke svému jménu? Máte ho rádi? A jak vás lidi nejčastěji oslovují?

Další barborové počteníčko:

• Vyznání Brňačky z Kutné Hory čili proč tak miluju Brno
• 7 přenádherných vzpomínek z cest – taky nejradši vzpomínáte na největší pitominy?
• A samozřejmě: Barborový Facebook