Představte si nejužší uličku libovolného starého města v Česku. Zužte ji na půlku. Ještě o kousek! Přidejte auto…

Cože, že se tam nevejde? Ale prosím vás. V Neapoli projede a ještě kolem něj prokličkuje moped. Řízený desetiletým klukem. Celé to bude dohromady strašlivě troubit a lidi budou uskakovat bez větších emocí.

Chcete vědět, jaké je ocitnout se ze dne na den z čisťounkého městečka jménem Brno v chaotické třímilionové Neapoli? Hned vám to povím!

Tuu-túúút!

Doprava v Neapoli má pro chodce dvě pravidla:

• Chceš přejít? Prostě to udělej. Nerozhlížej se a neřeš červenou. A pokud jsi mladá holka, aspoň se usměj na řidiče, který tak překotně zastavil, i když nemusel.
• Chodník je pro lamy. V Neapoli se chodí po silnici.
• Když uslyšíš troubení, uskoč. Anebo třeba ne. On se s tím ten týpek na mopedu (na kterém veze celou rodinu plus týdenní nákup) nějak popasuje.

Ohledně těch chodníků jsem měla rozhovor se svým hostitelem Simonem.

Já: „Víš, Simone, u nás v Česku nechodíme po ulici. Chodíme po chodníku.“

Simone: „Aha… Tady nemůžeš, chodníky jsou zablokované.“

Já: „To je další věc. Proč parkujete na chodnících?“

Simone: „A proč ne?“

Cože? Ekologie? Co to znamená?

„No, grazie, non ho bisogno della borsa.“

Ne, díky, nepotřebuju tašku. Tuhle větu jsem se naučila rychle, protože ji tu opakuju při každém nákupu. Italové všechno strkají do igelitky, i kdybych si koupila jen jeden kokosák.

Když tašku nechci, reagují všelijak. Někdo pokrčí rameny a myslí si něco o idiotovi, jiný se se mnou dohaduje. V supermarketu dokonce pán tvrdil, že musí to jedno rajče dát do igeliťáku, jinak na něj přijde policie.

Větu „…jinak na nás přijde policie“ jsem slyšela už milionkrát. Třeba se tu nesmí vynášet sklo z barů, a tak všechno dávají do plastových kelímků. A ty Neapolitánec hodí na zem, stejně jako flašku od piva. Ty tu nejsou vratné.

Ulice Neapole jsou plné bince. Odpadky jsou všude a je úplně normální házet je kolem sebe. Místní jsou přesvědčení, že tím dávají práci lidem, kteří ulice uklízí.

Doteď jsem tu nikoho uklízet neviděla.

Má to ale i svoje výhody. Na brajgl si brzo zvyknete a na ulici najdete poklady. Kamarádka našla pěknou kabelku a skříňku, kterou si odveze domů.

Kdopak to hraje?

Zatím to asi působí, že samým zděšením nevycházím do neapolských ulic, pokud nemusím. Ale to vůbec není pravda! Užívám si místní chaos s každým dnem víc a víc. Neapol je plná barev, života, zážitků, chutí… a hudby!

Každý večer potkáme několik hudebníků. Člověka, který hraje na nástroj podobný prutu na ryby. Trumpetistu. Harmonikáře. Dva boží kluky ze Srbska, kteří neuvěřitelně válí.

Kousek od našeho domu je moje oblíbená ulička, ve které je konzervatoř a prodejna klavírů. Neustále tam někdo na něco hraje, ozývá se zpěv… a dole duní repráky prodavače náramků, který poslouchá laciný hiphop.

Jo a ještě něco! U nás v domě bydlí pianista, a ten když hraje, tak se to nádherně rozléhá po vnitrobloku. Říkám mu Pietro.

Žít Neapol teď a tady

A víte co? Já jsem tu neuvěřitelně spokojená. Neapol mě učí užívat si každý moment, nestresovat, nikam se nehnat. Ano, organizuju si čas, abych zvládla své povinnosti a pak mohla objevovat město. Ale nehrotím to.

Zkouším nové věci. V pátek jsem třeba byla na první hodině boxu!

Prožívám každé sousto místního jídla.

Raduju se z blbinek. Jako když se zvládnu domluvit a třeba se zeptat, kde seženu bombičky do Parkera (to byl výkon).

Bavím se s lidmi. I když je jejich angličtina špatná a moje italština ještě horší.

Obdivuju nádheru města, které by většině Čechů přišlo špinavé a nebezpečné.

Miluju život na neapolský způsob. Od prvního doušku kávy po poslední doušek vína.

A zároveň si vážím všeho, co máme v té naší malilinké zemi. Protože o našich světlých bytech, otevřených možnostech a dostatku práce se řadě místních ani nesnilo.

Jen bych tu potřebovala své kamarády a drahého polovičku. Nemáte někdo teleport na půjčení?

Dočteno? Bájo! Tak si mě nezapomeňte lajknout na Facebooku, chystám další neapolské reporty! A jestli se vám článek líbil, sdílejte ho, ať se se mnou do Neapole mrknou i vaši kamarádi.

Další barborové počteníčko

• • 7 přenádherných vzpomínek z cest

• Milán: Pizza, hřbitov, blešák, sladkosti