O italské „galantnosti“

O italské „galantnosti“

Bella, bellissima!“ konstatuje pán, který se zastavil v chůzi, aby si mě prohlédnul. Z mého tázavého pohledu si pranic nedělá. Je totiž Ital a Italové tohle dělají.

Tady v Neapoli si stačí si obléct sukni a cestou do školy sklidíte pět „bella“, šest obdivných pohledů, čtyři „ciao“ a tři všeříkající úsměvy. V situaci, kdy Češi víc nebo míň nápadně okukují, čučí Italové zcela neskrývaně a navrch se baví tím, že na to jako cizinka nejsem zvyklá.

A to není všechno (Horste).

Auta zpomalují, doprava kolabuje… Viděls tu blondýnu?

Jdeme se spolubydlící po ulici, když na silnici vedle nás zpomalí taxík. V něm sedí zákazník, takže taxikář je v práci… ale i tak se vykloní z okýnka a halasí něco o naší kráse.

„Co to sakra bylo?“ vyhrkneme se spolubydlící najednou, když odjede. Ani po měsíci tady jsme si tak docela nezvykly.

Jak se Nunzio přestal mračit

Pod naším domem je sámoška, v ní sedí den co den chlápek a ukrutně se mračí. Teda mračil – aspoň na mě. A tak jsem nasadila metodu, kterou používám v Česku: když se ty mračíš, budu se já usmívat, ono tě to přejde.

Po týdnu se začal usmívat taky.

Po dalším mě začal zdravit.

Brzy jsem měla každý nákup se slevou. Jednou rajčata zadarmo, podruhé dvě lahve vína za necelá 3 eura.

Potom se zeptal na mé jméno a od toho dne mě zdravil „Ciao, Barbara!“ nebo „Beautiful Barbara!“ a ptal se, jak se mám. Když jsem jeden den nepřišla na nákup, poslal mi po spolubydlící bonbon.

Dva dny zpátky se mě zeptal, jestli nezajdu na kafe. Když jsem vyblekotala cosi o příteli, doptal se, jestli jsem zasnoubená a jestli je přítel Ital.

A od té doby se zase mračí.

Nezajdeme na kafe? Je mi šumák, že si nepokecáme

Leje jako z konve. Všichni se mračí pod deštníky, kdežto já si to vykračuju deštěm a culím se, protože mi přijde legrační být zmáčená. Jdu svým tempem, které odpovídá dvojnásobku tempa Neapolitánce, když vtom se ke mně kdosi připojí a valí se mnou.

„Kde máš deštník?“

„Nepotřebuju deštník.“ (Nejvíc, co umím říct italsky.)

„Já taky ne.“

„Hm.“

Následuje pár otázek na to, jestli studuju, jakými jazyky mluvím a jak se mi líbí Neapol, na které odpovídám lámanou italštinou. Pár otázkám sotva rozumím, tak jen krčím rameny. A pak Talián povídá:

Nezajdeme na kafe?

A je mu fuk, že jsme kus cesty řešili, že moc nemluvím italsky a on anglicky. Hele, co mají s tím kafem furt? Jak chtějí jít na kafe s holkou, která nerozumí půlce toho, co říkají, a na půlku ze zbylé půlky není schopná zareagovat?

Takhle vypadám po 2 minutách, když tu prší. (Obyčejně nejsem taková příšerka. Myslím.)

Bejby nebude čekat na dobrotu!

Čekám u pultíku před kavárnou, abych si koupila dobrotu do ruky. Nespěchám, tak mi neva, že tam nikdo není. Kolemjdoucí pán to ale vidí jinak.

Mrkne na mě, mrkne na opuštěný pultík, pak zas na mě… a už metelí do kavárny.

Venku vám stojí slečna, přece ji nenecháte čekat!“ halasí. Do minuty je u mě číšník, pán se usmívá a přeje hezký den.

„Nechci tvé hvízdání, chci tvůj respekt“

Stálo nasprejované na zdi u metra. Myslím, že to o místní situaci něco vypovídá.

Slovo respekt kdosi přeškrtnul a dosprejoval „cazzo“. Slušně řečeno penis. To o místní situaci taky něco vypovídá.

A co si o tom myslím já? Myslím, že by se sem měla vypravit každá holka, pro kterou je těžké se sama sobě líbit. Má problém se svým břichem, boky, pletí… koneckonců jako já. Tady uvidíte, že se líbíte – a možná si toho začnete všímat i v Česku.

Na druhou stranu: to věčné okukování a pokřikování mi přijde neuctivé. Nejsem na světě od toho, aby mě někdo nepokrytě očučoval, nejsem poběhlice, aby na mě kdosi pokřikoval. Nemám problém s pánem, který mi v baru políbí ruku. Koneckonců ani s podivínem, který mě slušně pozve na kávu.

Mrzí mě hvízdání a pokřikování. Přijde mi to jako nejtupější způsob vyjádření obdivu, způsob, kterým muž říká: „Tvoje hodnota je v tom, že se na tebe dá koukat.“

Zároveň věřím, že to Italové tak nemyslí. Prostě jim to nedochází – ale nejsou nebezpeční a asi ani nechtějí ženy urazit. Jen se musí naučit trošce respektu.

Co si o tom myslíte vy, děvčata? A klidně i kluci, pohled z druhé strany mě obrovsky zajímá. 🙂

Napište mi svůj názor do komentářů. A ahoj na Facebooku!

Další barborové počteníčko (hmmm… počteníčko!)

Přece si tenhle článek nenecháš pro sebe! Lajkuj, sdílej a posílej dál.
20

16 thoughts on “O italské „galantnosti“

  1. Já si myslím, že bych tam měla vyrazit! 😀 Tohle jsme totiž nikdy nezažila, nepatřila jsem nikdy mezi atraktivní a obdivované holky, moc se mi nechce věřit, že by tam obdivně koukali i na mě. 😀 Za pokus by to stálo. Ale mému muži by se to asi nelíbilo. 😀

    1. Půl úspěchu bys měla už za to, že nevypadáš jako Italka. 🙂 Mimochodem, myslela jsem, že se od Italek naučím stylu, ale v praxi by to znamenalo naučit se používat spooooustu make-upu a (pro mě) nevkusného oblečení. 😀
      No a zároveň mám pocit (nebo chci si myslet :D), že ze mě nejsou paf všichni a jen proto, že jsem mladá holka. Přijde mi, že na Italech jde vidět, že se různým líbí různé slečny, a těm vyjádří obdiv. Takže i tvoji obdivovatelé (kteří třeba v Česku neřeknou nic) by se ozvali. 🙂

  2. Tak historka s prodavačem mě dostala 😀 To mi přijde úplně typický!
    A co se toho hvízdání a pokřikování týče, to by mě tedy asi vytáčelo. Jako správný studený čumák podobnou invazivní interakci nemám ráda, takže jsi dobrá, že to zvládáš s úsměvem 🙂

    1. No, musím přiznat, že ne vždycky. Kdyby na mě někdo hvízdnul nebo křiknul zvlášť ve špatný den, mračila bych se jako čert. Ale Italové naštěstí nejsou vždycky takoví laciní.

  3. Krapet nevíš, co chceš… jedeš do Itálie, tak prostě musíš počítat, že Italové jsou prostě horká krev. To je jako kdybych jel do Itálie a stěžoval si na temperamentní Italky. 😀

    Ale zase na druhou stranu… Italové se nebojí nosit hezké obleky a navíc mají slušný vkus. Z Itálie pocházejí snad ty nejkrásnější auta, co se dají koupit, když máš hodně peněz na účtě.

    1. Prosím tě, ze které části jsi vyčetl, že si tímhle článkem stěžuju? 🙂 Ne každý má možnost strávit tu půl roku, proto podle mě má smysl psát i o téhle součásti Itálie.
      Mimochodem, ty z Italů, kteří jsou fakt otravní, rozhodně neomlouvá to, že jsou „temperamentní jižani“.

  4. Pozvání na kafe bych neodmítla! Kafe je kafe. <3 😀
    Když jsme byly s kamarádkou v Itálii, zastavili nás tři sympatičtí muži a zvali nás na drink. Prý proto, že se pěkně smějeme.
    Itálie je sympatická země. 😀

    1. Já musím ještě vyluštit, co přesně znamená pozvání na kafe. Protože se mi to pořád nějak nezdá. 😀
      Jinak dobré kafe je tu tak levné, že se klidně pozvu sama. 🙂

  5. Jsem ráda, když se líbím, ale nevím, jestli by mi tohle bylo úplně příjemné. Jsem poměrně uzavřený člověk a nemám ráda, když na mě cizí lidé nějak reagují. 😀 Ale pokud to není zmíněné hvízdání, tak je to i milé 🙂

    1. Právě hvízdání je tu docela řídké, to jsem paradoxně zažila víckrát v Česku. Tady spíš uslyšíš, že jsi „bellissima“, nebo se za tebou někdo otočí. 🙂

  6. V létě jsem šel jednou tady v Čechách kolem dvou hodně mladých dívek s krátkými sukněmi, na které pro změnu troubili kolemjedoucí mladí kluci v autech. Právě když jsem je míjel, řekla jedna dívka té druhé nervózně: „Nevíš, proč na nás dneska od rána všichni tak troubí?“ A ta druhá jí věcně odpověděla: „Ty vole, to jsme tak krásný!“ 🙂

  7. Okay, další zastávka bude nevyhnutelně Itálie 😀
    Ne, chci říct, že to je krásné, když se lidé (nejen muži k ženám, ale tak obecně) umí k sobě chovat mile, přidat úsměv, vyjadřit nahlas obdiv, být spontánní.
    To jednou takhle jedna paní na letišti povídala, že Itálie a Česko, to se prý nedá srovnávat… Ono to tak opravdu je, ty to potvrzuješ znovu. 🙂

  8. Moc pěkně napsané, po dlouhé době jsem se s chutí zasmála. Taky bych asi měla navštívit Itálii, ale sama se sebou už jsem se vyrovnala :-). Přeji ať se Vám daří a budu se těšit na další příběhy.

  9. Já mám jednu nepříjemnou zkušenost z dovolené v Řecku. Seznámila jsem se tam s jednou holkou z Británie a přifařil se k nám její brácha (ne úplně nehezký, ale taky ne úplně přitažlivý). Další de, se ta jeho ségra se mnou nechtěla skoro bavit a on se kolem mě furt motal. Sedla jsem si na lavičku, on ke mně. Tehdy mi bylo 13, jemu už tak 18. Najednou začal být až moc dotěrný a mimo jiné mi nabídl sex. Řekla jsem ne a že j České republice je sex do 15 let nelegální. A on, že je to přece fuk. Snažila jsem se ho dostat pryč ode mě a pak vyblekotala něco ve smyslu, že jsem lezba a mám doma přítelkyni. To podle něj bylo taky fuk, protože dokud se nevyspím s více chlapy nemůžu to vědět. Zdrhala jsem zpátky za babičkou a dědou. Vrchol všeho byl, když za mnou vlezl na záchod v restauraci. (Restaurace ve stejném hotelu, kde jsme oba bydleli) Celý zbytek dovolené jsem strávila s důchodci a mým bráchou a vyhýbala se mu obloukem. Jen mě mrzí, že jsem kvůli tomu přišla o novou „kamarádku pro dovolenou“. Většinou jsem na těch dovolených byla jenom s bráchou a prarodiči a max. tam byly jiní prarodiče s vnoučaty o dost mladšími ode mě. Což mi nevadilo, ale byla jsem ráda za svou vrstevnici.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Líbí se ti u mě? Lajkni si mě a pošli #barborovépříběhy dál!