Žiju #barborovépříběhy. A taky čtu, píšu a koloběžím. Vždyť mě znáte.
Přátelé, já jsem vám tu na blogu ještě neřekla naprosto zásadní věc! Já jsem vám nepověděla, kdo, co nebo proč jsou barborové příběhy. Dneska to napravím. Budete teď něco jako můj oblíbenec Bond (James Bond): máte povolení se mi smát nebo aspoň usmívat a být škodolibí a krutí. Pozor, pozor! Zpráva dne: Ale ještě předtím, než začnu, mám pro vás bájo zprávu: už nemusíte chodit na můj blog, on přijde za vámi! Račte si lajknout moji facebookovou stránku Barborové příběhy,…
Míti kočku, to znamená štěstí, spokojenost, vztek, binec po celém bytě, nekonečný přísun roztomilosti, chlupy všude… A je to bájo. A míti tři kočky, to je ještě bájovější, dneska vám o tom popovídám. Třeba se mě lidi přestanou pořád ptát: „Hele, a jaký to je, mít tři kočky?“ A jaký to teda je, mít tři kočky? Moje univerzální odpověď zní: stejné jako mít dvě. Jenom je větší pravděpodobnost, že některou zavřete ve skříni, v šuplíku nebo na balkoně a odejdete…
Mnou a kočkami milovaný a vámi oblíbený žum je fuč. Prostě se sbalil a odjel do Prahy, že tam jako bude pracovat. A já zůstala tady. Žumovu nepřítomnost dokládá tahle židle. Kdyby tu byl, seděl by na ní a zíral do počítače. Ale on na ní nesedí, takže tu není. Vy máte modré židle? Ne, jen tuhle. Ale o tom jsem vlastně nechtěla psát. Tak jako tak, žum tu teď celý týden nebyl. Teď už tu (abych vám nekecala) zase…
Vážení, slavnostně oznamuju, že koloběžkářská sezóna je zahájená. Pozná se to tak, že jsem se letos poprvé pořádně kopla do kotníku. Jó, to mi v zimě chybělo. Víte, kopat se do kotníků, až bolestí úpíme, to je oblíbená kratochvíle koloběžkářů. Proto asi jezdíme na koloběžce: protože kolo nebolí. Je to jako kočka vs. pes: pes vás nepoškrábe, když vás má rád, ale já jsem prostě na kočky. My koloběžkáři vůbec hodně sneseme. Osobně bych řekla, že jsme praví hrdinové dnešní…
Žum a já máme mapu nejlepších hospod na světě. Teda převážně v Brně a okolí, ale rozšiřujeme. Je to velice praktická věc, díky mapě víme, kam se určo vrátíme. Patřit na naši mapu, to je lepší než mít michelinskou hvězdu. Naše mapa má jedinou nevýhodu: je imaginární. Ale jednoho dne, až nebudeme tak líní, ji zhmotníme. Možná zítra! (Ale spíš ne.) Co musí hospoda/restaurace/cokoliv, co připomíná krčmu, splňovat, aby se dostala na naši mapu? Nó, to je různé. Musí být…
Nevěříli byste, co se mi včera zdálo. Ani já bych tomu asi nevěřila. Nevím, nepamatuju si to. Pamatuju si jenom to, že jsem elegantním trojskokem opustila postel a za vydatného řevu jsem se pokoušela utéct co nejdál. Žum mě s ledovým klidem odchytil, uložil do postele a ne zrovna citlivě mi nakázal: „Prosimtě Barboro, spi!“ On žum není moc citlivý, když ho ve dvě ráno nejdřív pokopete a pak ještě křičíte na celé kolo. Ale to se mu jeden nemůže…
Dneska budu fér. Když si tu pravidelně dělám legraci z nebohého žuma, jednou se taky zaměřím na sebe, aby to nevypadalo, že žum je podivín a já děvče snů. Ve skutečnosti je žum nejlepší možný žumíček a já jsem ta divná. Mám totiž pár zvyklostí a libůstek, které nejsou tak docela obyčejnské. A rozhodla jsem se vám je přiznat. Uf, týjo. Snad mi neutečete. Tak tedy… Strašlivě ráda kýchám To vážně. A vždycky mě mrzí, když se musím mezi lidmi…
Když žerete býlí, jste býložravec. To dá rozum. Jenže to není všechno, co z toho plyne: Když žerete býlí, brzo umřete. Nebo minimálně potkáte někoho, kdo vám řekne, že brzo umřete. A pak potkáte lidi, kteří vám řeknou další legrační věci. Napadlo mě vám tyhle legrační věci ze života býložravce zprostředkovat. Ale pod jednou podmínkou: nikdo nikoho nepřesvědčujeme, nikdo nikomu nic nenutíme, jasan? Prima, pojďme na to. Většinou to začíná: Bára nejí maso, víš? Já to na sebe zpravidla neřeknu….
Žum vám má úžasný talent: ze svého bohatého repertoáru hlášek dokáže vybrat přesně tu, kterou mě dokonale vytočí. Musí se ale nechat, že svoje hlášky používá i jako bílou magii – ví, kterou použít, abych se řehtala jako praštěná. No schválně, zkuste se ani neusmát: Žum o svatbě Moje typická otázka: „Žumi, vezmeš si mě někdy?“ Žumova typická odpověď: „No, určitě jsi nejžhavější kandidátka…“ Žum o dětech Já: „Žumi, co bychom dělali, kdybychom čekali malou Barušku?“* Žum: „Tak na ni…
Ruku nahoru, kdo už máte zkouškové za sebou! Já, já, já! (Vidíte, jak nadšeně se hlásím?) Tohle zkouškové jsem přežila jen díky žumovi a muzikálům. Příště, to vám slibuju, přihodím zase nějakou žumovinu, ale teď je čas na muzikááály. Vážení, zkuste někdy při učení poslouchat muzikály. Když se vám emoce z nich přenesou na učení, hned sami sebe vidíte teď jako nevinnou oběť šíleného zkoušejícího, pak zas jako zuřivého bojovníka za zelený IS. Já jsem s muzikály zkouškové prožívala takhle:…