Je mi pětadvacet. A protože narozky už byly, jsem technicky vzato blíž k třicítce než k dvacítce. V pátek jsem se vzbudila s bolestí žeber a zad, a když jsem to v práci řekla kolegyním, dozvěděla jsem se, že už bude jenom hůř.

Takže to velká z „až budu velká“ už je asi tady. Jsem dospělák. Starouš. Takový ten druh člověka, od kterého se čeká, že se sám objedná k doktorovi a podá daňové přiznání. V praxi se to projevuje asi takhle.

Na Facebooku se mi objevují cizí paní

Tuhle mi na Facebooku vyskočil příspěvek nějaké Adély J. Říkám si: „Co to Facebook zase vymýšlí za kraviny? Nikoho takového neznám!“ Když mi milá paní J. vyskočila potřetí, dala jsem si tu práci a zaostřila na její profilovku… a vona je to spolužačka ze základky, která se právě vdala! Není kolem jediná.

Když jsme se o pár týdnů později viděly na srazu holek ze základky, pro jistotu jsme se každá v kostce představila: „Ahoj, já jsem Bára, furt ještě Nováková…“

Chodím do práce a platím daně

Jste student, nikdo po vás nic nechce a všichni vám nutí plné hrsti slev. A pak se jednoho dne probudíte jako fulltime zaměstnanec, nikdo vám nic nedá a ještě vám třetina platu vyšumí dřív, než se k vám dostane. Jo a taky platíte dospěláckej byt. Protože jste dospělí.

Ještě že mám pořád ISIC.

Mám vrásky na nohách

Vsadila bych se, že mamka je nemá doteď. A že je nemá nikdo ve vesmíru. Ale já je mám. Kde se vzaly? Co jsou zač? Nikdo neví.

A na těch vráskách kožíšek

K dospělosti patří i to, že zjistíte, co vás fakt nebaví. Třeba holit si nohy každej den. Občas se podívám po stejně starých holkách a zaplaťpámbu to vypadá, že jsme na tom stejně. A víte co? Chlapům je to šumák. Aspoň těm rozumným.

Beztak jsou sami chlupatý!

Haha, tohle bylo fakt dospělý.

Myslím na prádlo na šňůře

Nějak jsem zhezčela

Bývala jsem krásný dítě. Pak to šlo do kopru a teď zase z kopru, mám pocit. Přestala jsem se malovat (a nosit podprsenku, ale o tom článek nemám), a když jsem si zvykla na to, jak taková nenamalovaná bezpodrpsenková Barbora vypadá, zjistila jsem, že se mi vcelku líbí.

Takže juch, na dospělosti je něco pozitivního!

Vím, že nikdo nic neví

Když jsem najela na koleje dospěláckého života, vyděsilo mě to. Fakt se po mně chce, abych strávila většinu života v práci? Jak mám stíhat existovat? A fakt je tohle… „to“? Chodila jsem s těmihle otázkami za dospěláky a čekala jsem od nich něco jako „Simtě, to si zvykneš a zorganizuješ čas tak, že nebudeš vědět, co s ním. Je super být dospělák!“ Místo toho jsem zjistila, že nikdo nic neví a všichni většinu času improvizují.

Děti, jestli tohle čtete: Nevěřte dospělákům. Nic nevědi.

Ještě že mám za sebou pár let improvizačního divadla.

A teda něco pozitivního na závěr

Mám drahýho polovičku. Pro něj budu vždycky škvrně, protože si nepamatuju seriály z roku svého narození a naopak si pamatuju pohádky, které frčely za mého mládí.

Podle jedné studie lidi hodnotí zážitky z velké části podle toho, jak se cítili na jejich konci. Sečteno a podtrženo, díky tomuhle článku máte z dospělosti pozitivní pocit a navíc se cítíte pobavení. Není zač, přijďte zas!

Račte si taky přečíst

• Kterak jsem si koupila kytaru, protože jsem neměla jahody (to bylo hodně dospělácký)
• 26 máklých přání (která si chci splnit, než mi z dospělosti přeskočí)