Víš, že naše jména čarují?

Víš, že naše jména čarují?

Už vás někdy napadlo, jak obrovskou sílu mají jména? Jsou jako zaklínadla. Něco mezi kouzlem imperio a… něčím dalším. Těžko říct čím, v kouzlech se moc nevyznám. Jen si to vemte: Svoje jméno zachytíme i v hučícím davu. Oslovení plným jménem pro nás dost často znamená „máš průšvih“. I když nám rodiče už dávno neříkají Barboro/Heleno/Pavle. Jména máme silně spojená s emocí. Vsadím se, že máte jasnou představu o tom, jaký je typický Dušan nebo typická Marcela (promiň, Lotte). Skoro všichni víme, co…

Rozbalit článek Rozbalit článek

26 máklých přání

26 máklých přání

Taky máte nějaký sen, o který se jentak s někým nepodělíte? Možná je moc ujetý, možná malicherný, možná nedává smysl. Jestli jo, napište mi ho do komentářů. Já mám totiž takových snů celou kupu. Tak třeba si přeju… Dostat zamilovaný dopis. Tak zamilovaný, že se mi z něj zkazí zuby. Přijít do obchodu, zkusit si sandály, které se mi líbí… a zjistit, že mi padnou. Vyzkoušet si jednou opravdický muzikálový kostým a vypadat v něm jako všechny ty krásné herečky. Přijít na letiště…

Rozbalit článek Rozbalit článek

Tak si tu copywriteřím…

Tak si tu copywriteřím…

Pracuju v reklamce. Uf, tohle je asi poprvé, co jsem o sobě něco takového řekla. Obyčejně o sobě říkám, že pracuju v marketingové agentuře, ale co si budem… ne všechno je tak hóch, jak bych si ráda myslela. A co teda v té marketingové agentuře reklamce dělám? Stručně: copywritera. Tak jo, přihlaste se, kdo ví, co to je. Že něco s kopírováním? Špatně, za pět, do příště doučit. Míň stručně: píšu texty na weby a do reklam. Ne, nepsala jsem reklamu na Coca-Colu, kterou…

Rozbalit článek Rozbalit článek

Vždycky si budu pamatovat (těch pět let)

Vždycky si budu pamatovat (těch pět let)

Nebyla jsem k vám úplně fér. Zařekla jsem se, že Barborové příběhy budou vždycky pravdivé. Že si nikdy nebudu nic vymýšlet. A teď… nejistě tu mlžím o tom, že se v mém životě dějí změny a že ne všechny jsou příjemné, a nejsem schopná přiznat, jaké změny to jsou. No dobře. Nádech, výdech. Pojďme na to. Ta největší změna (nebo jedna z největších) se týká žuma. Vím, že jste si ho oblíbili, a právě proto vám tuhle změnu nemůžu zatajit. Žuma totiž na…

Rozbalit článek Rozbalit článek

Barbora jako (nena)malovaná

Barbora jako (nena)malovaná

„Ne, nedívej se!“ naléhala jsem na spolužáka, když jsme se na bohemistickém výletě chystali ke spaní. „A proooč?“ „Protože nejsem namalovaná, proto!“ Nakonec jsem se ale tomu divnému momentu nevyhnula – pokud jsme měli sdílet kout skautské základny, kde jsme spali, nešlo můj nahatý obličej schovat. Přesně tak jsem se fakt cítila: nahá. Odmalovaná Barbora, to byla hranice, přes kterou se nedostala drtivá většina mých kamarádů. Nenamalovaná nezvládnu nákup, vyjížďku na koloběžce ani procházku po městě. Prostě ne. Proč je…

Rozbalit článek Rozbalit článek

Tři kočky z ulice

Tři kočky z ulice

Žum a já máme tři spolubydlící: Miu, Milu a Mínu. Jestli jste se s nimi na mém blogu zatím nepotkali, měla bych vám o nich říct jednu zásadní věc. Mia, Mila a Mína jsou kočky. Kočky z ulice. Jo, asi by se nám líbila norská lesní kočka nebo třeba mainská mývalí. Ale my jsme se rozhodli čičiny nekupovat, protože všude kolem je fůra psů a koček, kteří čekají na někoho, kdo je bude mít rád. Ve výsledku je pro vás stejně ta…

Rozbalit článek Rozbalit článek

(Ne)komplimenty

(Ne)komplimenty

Na Facebooku jsem se vám svěřila, jak moc mi jde přijímání komplimentů (ironie stříká na všechny strany). Z počtu lajků soudím, že to máte podobně. Co na chvíli u komplimentování zůstat? Konkrétně u těch nejhorších (ne)komplimentů, které jsem kdy dostala. U těch, po kterých nesejde na tom, jak zareagujete. Nezapomeňte mi do komentářů napsat, jaké největší hrůzostrašnosti jste kdy slyšeli vy. A já jdu na to! Vypadáš skvěle – výjimečně Žum mi v poslední době co chvíli opakuje, že mi to sluší….

Rozbalit článek Rozbalit článek

Veroničin pokoj vás uvězní ve vlastní hlavě

Veroničin pokoj vás uvězní ve vlastní hlavě

Barboro, vážně nám musíš říkat o všem, co jsi v divadle viděla? Ale vůbec ne! O většině představení, která jsem viděla, se nedozvíte. Určitě ne o opeře a baletu. Nejspíš ne o činohře. Možná ani o muzikálu. Ale o tomhle vám říct musím. Veroničin pokoj Národního divadla Brno je zážitek, o kterém se nemluví snadno – a stejně se o to pokusím. Protože vím, že byste si ho i vy měli prožít. „Jako byste Veronice z oka vypadla!“ V klaustrofobním prostředí jediného pokoje se…

Rozbalit článek Rozbalit článek

Vyznání Brňačky z Kutné Hory

Vyznání Brňačky z Kutné Hory

Přátelé, kdybyste věděli, jak hrozně jsem před lety nechtěla do Brna! Když jsem se rozhodovala, kam na vysokou, Praha pro mě byla jasná volba. (Ne, tady neparoduju Jihlavanku. I když…) Bylo to kousek a šli tam všichni spolužáci. A vůbec – Brno? Kde to sakra je? Na Moravě? A mají tam internet? Nakonec jsem ale dala na rady (a nátlak) rodičů a vyrazila do Brna, kde mě čekala ségra, byt a pracovní pohovor. A s nimi období vzdoru: nesnáším to tu,…

Rozbalit článek Rozbalit článek

7 přenádherných vzpomínek z cest

7 přenádherných vzpomínek z cest

Lidičky, já bych někam jela! Jenomže teď škudlím na Erasmus a letní školu v Bosně. Tím „škudlím“ chci říct „pokouším se hned neutratit všechno, co už jsem naškudlila“ – a že mi to moc nejde. Každopádně nějaké cestování teď nepřipadá v úvahu. Nikdo mi ale nemůže zakázat vzpomínat na cesty, které už jsem podnikla. Když na ně myslím, z každé mi vyvstává nějaký silný moment. Právě o tyhle silné chvilky se s vámi chci podělit a budu moc ráda, když se na oplátku vy…

Rozbalit článek Rozbalit článek